foto: Jaroslav Veselý
Schéma vegetačních stupňů Krkonoš
Krkonoše není třeba příliš popularizovat, patří mezi nejnavštěvovanější pohoří Evropy. Jejich přitažlivost spočívá v neobyčejné rozmanitosti. Vždyť za dvě až tři hodiny může turista vystoupat od úpatí až na hřebeny a projít přitom bohatými bučinami, horskými smrkovými pralesy, prodrat se spletitým houštím kleče, přeskákat po houpavém povrchu severských rašelinišť, zdolat prudké srázy ledovcových karů a zastavit se až v lišejníkové tundře na nejvyšších hřebenech Krkonoš. Bedlivý pozorovatel přitom může obdivovat pestrý svět horské flóry a fauny, který je živým svědectvím, že se právě tato část Evropy stala v dávné minulosti rušnou křižovatkou, kde se opakovaně setkala severská a alpská příroda.
Na svazích hor je živá příroda uspořádána do výškových vegetačních stupňů, které jsou nádherným projevem souhry mnoha přírodních sil. V závislosti na zeměpisné šířce, nadmořské výšce pohoří, geologickém podloží, na orientaci a sklonu svahů, teplotě, množství srážek, větrném proudění, sněhové pokrývce a činnosti lavin se vytvářejí jako prstence kolem svahů hor svérázná společenstva živých organismů. V určitém rozpětí nadmořské výšky převládá jeden nebo několik druhů rostlin a tím je určen celkový charakter a vzhled vegetace. Mluvíme pak o vegetačním stupni listnatých nebo jehličnatých lesů, subalpínských křovin, alpínských luk apod. Rozhraní vegetačních stupňů má jen málokdy vodorovný průběh, ale kolísá v závislosti na uvedených přírodních podmínkách a dlouhodobě ho ovlivňuje i člověk.
Charakteristika vegetačních stupňů Krkonoš
Stupeň submontánní (podhorský)
Rozkládá se v krkonošském podhůří a na úpatí hor, mezi 400 až 800 m n. m. (50 % z celkové rozlohy Krkonoš). Ještě před příchodem člověka do Krkonoš zde převládaly husté listnaté lesy nebo smíšené horské pralesy. Obvyklými dřevinami byly buky, javory, jasany, jeřáby, olše a mnohem hojněji, než je tomu dnes, zde rostla i jedle. Převážnou část těchto lesů však člověk v průběhu kolonizace hor vytěžil a postupně je nahradil buď smrkovými monokulturami, nebo je přeměnil na louky, pastviny a pole.
Zbytky listnatých nebo smíšených lesů se zachovaly v údolních polohách kolem hlavních krkonošských řek. Jejich bylinné patro dodnes hostí řadu vzácných nebo ohrožených krkonošských rostlin. V jejich výčtu nalezneme lilii zlatohlavou, česnek hadí a medvědí, bleduli jarní, kyčelnici devítilistou a cibulkonosnou, vraní oko čtyřlisté, dymnivku dutou a bobovitou, sasanku hajní a pryskyřníkovitou, měsíčnici vytrvalou, kapradinu laločnatou, sleziník červený i sleziník zelený.
Stupeň montánní (horský)
Svahy Krkonoš v rozpětí 800 až 1200 m n. m. (40 % z celkové rozlohy Krkonoš) v minulosti pokrývaly husté smíšené a smrkové horské lesy, které však v uplynulých staletích prodělaly značné změny. V důsledku dolování, těžby dříví, sklářství a budního hospodářství byla velká část lesů vykácena a na jejich místě vznikaly (zejména v období budního hospodářství v 17. až 19. století) bezlesé, trvale osídlené horské enklávy; postupně na nich vznikly druhově bohaté květnaté horské louky s význačnou květenou (violka sudetská, zvonek český, prha arnika, náholník jednokvětý, jestřábník oranžový aj.). Úbytek lesních porostů tak byl částečně kompenzován vznikem přírodovědecky velmi pestrých luk, které spolu s rázovitými dřevěnými roubenkami přispěly ke vzniku svérázného koloritu krkonošské krajiny.
Část krkonošských svahů byla později znovu zalesněna, avšak převážně smrkovými monokulturami, často zcela nevhodného genetického původu, neboť naši předchůdci při zalesňování používali vesměs osivo či sazenice cizí provenience, převážně alpského původu. V současných horských lesích Krkonoš převládá smrk ztepilý, menší zastoupení má buk lesní, javor klen, jeřáb ptačí a vzácně i jedle bělokorá. Bylinné patro horských smrčin tvoří kapradiny (papratka horská, kapraď samec, kapraď rozložená, metlička křivolaká) a mechorosty. Pestřejší flóra je však v okolí lesních potoků a pramenišť, kde jsou horské nivy s krabilicí huňatou, havezí chocholičnatou, mléčivcem alpským, omějem šalamounkem, devětsilem bílým nebo řeřišnicí hořkou.
Horní (alpinská) hranice lesa
Důležitý předěl v horské krajině, oddělující od sebe stupeň montánní a subalpinský. V Krkonoších probíhá v rozmezí 1200 - 1350 m n.m. Její průběh na řadě míst významně změnil člověk při zakládání horských bezlesých enkláv.
Stupeň subalpinský
Je to oblast nad alpinskou (horní) hranicí lesa, převážně na náhorních plošinách západních a východních Krkonoš a na přilehlých svazích. Tvoří ho jedny z nejhodnotnějších krkonošských ekosystémů - klečové porosty, přirozené i druhotné smilkové louky a subarktická rašeliniště. Místo stromů zde rostou už jen keře, keříčky, traviny a byliny. Alpínská hranice lesa je v horské krajině vždy důležitým biologickým rozhraním, neboť od sebe odděluje stupeň montánní a subalpínský; v Krkonoších probíhá v rozmezí 1200 až 1450 m n. m. (9,3 % z celkové rozlohy Krkonoš).
Nad alpínskou hranicí lesa se v Krkonoších rozkládá panství hustých, tmavě zelených porostů borovice horské (kleče, kosodřeviny); její keře dosahují stáří přes 200 let. Roztroušeně zde roste křivolaká bříza karpatská, vrba slezská a jeřáb ptačí, naopak hojné jsou keříčky borůvky, brusinky, vlochyně a vřesu. Rozloha klečových porostů se v minulosti zmenšila, neboť horalé hospodařili i ve vyšších polohách Krkonoš, pásli a travařili i v okolí Luční boudy a pramene Labe a mnoho hektarů kleče bylo v subalpínském stupni vysekáno či vypáleno.
Obě náhorní planiny pokrývají smilkové louky s dominující trávou smilkou tuhou. Jsou převážně přirozeného původu, místy však i druhotně pokrývají plochy po vysekané a vypálené kleči. Tyto druhově velmi chudé louky bývají obrazně označovány jako "hercynská poušť". Jejich monotonní vzhled často zpestřují další význačné druhy vysokohorské flóry - koniklec bílý, mochna zlatá, kuklík horský nebo zlatobýl. Přesto, že flóra smilkových luk není tak pestrá jako na jiných místech Krkonoš, mají vysokou přírodovědeckou hodnotu, neboť pokrývají území s výraznou mrazovou modelací reliéfu.
V klečových porostech obou náhorních planin jsou skryta vrcholová rašeliniště - věrná kopie severské přírody. Své útočiště zde našla květena z doby ledové, kterou dodnes připomínají některé glaciální relikty, všivec krkonošský (sudetský), ostružiník moruška, rašeliník Lindbergův). Při povrchu půdy se plazí miniaturní keříčky klikvy drobnoplodé a kyhanky sivolisté a koncem léta se rašeliniště rozzáří záplavou bílých ochmýřených plodenství suchopýru pochvatého a úzkolistého. Rašeliniště jsou nápadná zejména na podzim, kdy jim rezavě zbarvené listy nejhojnější traviny - suchopýrku trsnatého - dodají výrazně odlišné zbarvení od okolních smilkových luk a klečových porostů.
Stupeň alpinský
Pouze nejvyšší, 1450 až 1602 m n.m. (0,7 % z celkové rozlohy Krkonoš), vzájemně izolované vrcholy Krkonoš - Sněžka, Studniční a Luční hora, Smogornia, Vysoké kolo a Kotel - zasahují do tohoto výškového stupně, který je ze všech sudetských pohoří vytvořen pouze v Krkonoších. Pro život stromů nebo keřů zde panují příliš nepříznivé životní podmínky, a tak až na malé výjimky ani odolná kleč v těchto výškách již neroste. Nahrazují ji drobné keříčky borůvek, brusinek, vlochyní, vřesu a šichy oboupohlavné. Sporou travinnou vegetaci zastupují traviny, především sítina trojklaná, kostřava nízká, psineček skalní, vzácná bika klasnatá či lipnice plihá, kterou poprvé pro vědu popsal Tadeáš Haenke právě v Krkonoších. Z bylin se občas můžeme setkat s pravým skvostem říše vysokohorských rostlin, růžově kvetoucí prvosenkou nejmenší a se vzácným rozrazilem chudobkovitým (Krkonoše jsou jediným nalezištěm tohoto druhu v Čechách). Navštívíme-li vrcholy Krkonoš uprostřed léta, upoutá určitě naši pozornost velké množství žlutě kvetoucích jestřábníků, z nichž mnohé druhy jsou krkonošskými endemity. Na několika místech krkonošských hřebenů roste i drobná, po zemi se plazící vrba bylinná, kterou Carl Linné výstižně nazval minima inter omnes arbores - nejmenší mezi všemi dřevinami.
Alpínský stupeň je drsným panstvím mrazu, větru, sněhu a ledu, a tak není divu, že mnohá místa zde pokrývají jen kamenité sutě se skromnou flórou severských a alpínských mechorostů a lišejníků. Mrazem neustále narušovaný povrch půdy pokrývají trsy keříčkovitých lišejníků bizarních jmen - dutohlávek, terčovek, pukléřek, šídlovek a pevnokmínků, na povrchu skal a sutí rostou šedočerné stélky pupkovek, korovité povlaky na povrchu kamenů patří šálečkám a mísničkám. Zdálky nápadné zelenošedé zbarvení periglaciálních sutí způsobují porosty lišejníku zeměpisného, jehož rozpraskané stélky poněkud připomínají zeměpisné mapy. Mezi tyto nekvetoucí (výtrusné) rostliny patří i plavuně, z nichž v alpínském stupni Krkonoš je hojný vranec jedlový, naopak jen vzácně lze nalézt drobné plavuníky, především plavuník alpínský a plavuník zploštělý.
Reliéf i vegetaci nejvyšších horských poloh Krkonoš významně ovlivňuje opakované mrznutí a tání trvale vlhké a podchlazené půdy, zejména v tzv. regelačním období během podzimních a jarních měsíců. Tvorba půdního ledu, půdotok (soliflukce) a vznik nejrůznějších kamenných kopečků, brázd a věnců věrně připomínají prostředí severské tundry.
(Zdroj: Štursa Jan, Květy Krkonoš, Správa KRNAP, 1999; Štursa Jan, Encyclopedia Corcontica, Správa KRNAP, 2003)
Na polské straně Krkonoš se setkáváme s mírně odlišným pojmenováním a hlavně výškovým vymezením krkonošských vegetačních stupňů. Polští přírodovědci rozlišují tyto stupně:
- pietro pogórza (stupeň pahorkatiny, do 500 m n.m.)
- pietro dolnego regla (stupeň horského lesa nižších poloh , 500 - 1000 m n.m.)
- pietro górnego regla (stupeň horského lesa vyšších poloh, 1000 - 1250 m n.m.)
- pietro subalpejskie (subalpínský stupeň, 1250 - 1450 m n.m.)
- pietro alpejskie (alpínský stupeň, 1450 - 1602 m n.m.)
(pozn.: regiel je horský les, tento výraz pochází z Tater)
(Zdroj: Štursa Jan, Dvořák Jiří, Atlas krkonošských rostlin, Správa KRNAP, 2009)