Paláce Jelenohorské kotliny - Najdou se tací, co Jelenohorskou kotlinu přirovnávají k francouzskému údolí řeky Loiry. To proto, že – i když to není zřetelné na první pohled – ve svých zákoutích ukrývá více než dvacet hradů a zámků. Část z nich má středověké základy, ale zdejší paláce zažily největší rozkvět v 18. a 19. století, když si pod Krkonošemi nechala postavit svoji letní rezidenci pruská královská rodina. K monarchovi se přidali i jiní aristokraté, které sem přitahovala nejen touha podobat se vládci, ale také krása Krkonoš (Ivo Łaborewicz, překlad Jiří Dvořák, K+JH, 1/2015); fotografie k článku; viz také článek Kouzelné polské údolí zámků a parků je jen kousek za Sněžkou. V druhém dílu seriálu Paláce Jelenohorské kotliny představuje časopis Krkonoše - Jizerské hory, 3/2015 Staniszów (mapa, foto Google.cz) s krásným anglickým parkem, který je spojován především s působením rodu Reussů.
Dalším z paláců pod Krkonošemi je Paulinum. Zámeček leží přímo v Jelení Hoře, v její východní části, asi půl kilometru od silnice vedoucí z města do Karpacze. Byl postaven na stejnojmenném návrší s nadmořskou výškou 408 metrů; celý článek (Ivo Łaborewicz, překlad Jiří Dvořák, časopis Krkonoše - Jizerské hory, 9/2015).
Ivo Łaborewicz tentokrát napsal do časopisu Krkonoše - Jizerské hory 2/2016 článek o bývalé rezidenci s anglickým parkem KARPNIKY; fotografie k článku.
Pančavské rašeliniště - nejrozsáhlejší rašeliniště západních Krkonoš s vzácnou květenou a zbytky organismů z dávných dob - tzv. glaciálních reliktů, pozůstatkem zalednění Krkonoš. Pramení tu řeka Pančava.
Pančavský vodopád - říčka Pančava vytváří na skalnaté hraně karu nejvyšší vodopád v České republice, který spadá 148 m do hloubky Labského dolu; další foto;
Paseky nad Jizerou; mapa - horská víska rozptýlená na svazích Příchovického hřbetu s krásnými roubenými horskými chalupami. V budově fary je umístěno muzeum, kde jsou shromážděny ukázky tkaní na stavech, zpracování lnu a soustružení dřeva. Velmi zajímavá je část expozice věnovaná umění místních houslařů, především učitelského pomocníka a písmáka Věnceslava Metelky (1807 - 1867). Expozice podává obraz životních osudů horalů 19. století a připomíná spisovatele K.V.Raise, který život v Pasekách zobrazil v románu Zapadlí vlastenci; viz také Památník zapadlých vlastenců; Krkonošské roubenky a budní hospodářství v Krkonoších. O těžké práci sedláků v Pasekách nad Jizerou za světové války píše Andrea Bariaková v časopise Krkonoše - Jizerské hory, 8/2014; fotografie k článku.
Pančavský vodopád - říčka Pančava vytváří na skalnaté hraně karu nejvyšší vodopád v České republice, který spadá 148 m do hloubky Labského dolu; další foto;
Paseky nad Jizerou; mapa - horská víska rozptýlená na svazích Příchovického hřbetu s krásnými roubenými horskými chalupami. V budově fary je umístěno muzeum, kde jsou shromážděny ukázky tkaní na stavech, zpracování lnu a soustružení dřeva. Velmi zajímavá je část expozice věnovaná umění místních houslařů, především učitelského pomocníka a písmáka Věnceslava Metelky (1807 - 1867). Expozice podává obraz životních osudů horalů 19. století a připomíná spisovatele K.V.Raise, který život v Pasekách zobrazil v románu Zapadlí vlastenci; viz také Památník zapadlých vlastenců; Krkonošské roubenky a budní hospodářství v Krkonoších. O těžké práci sedláků v Pasekách nad Jizerou za světové války píše Andrea Bariaková v časopise Krkonoše - Jizerské hory, 8/2014; fotografie k článku.
Pavel Klimeš - krajinný ekolog z Horního Maršova, který se snaží vrátit do Krkonoš prvky původní lidové architektury. Více v pořadu České televize Události v regionech, 22.8.2011.
Pec pod Sněžkou - horské rekreační středisko ve východních Krkonoších. Krásná poloha na souběhu několika údolí pod nejvyšší horou Krkonoš tvoří ideální podmínky pro letní turistiku a lyžování. Původní osada vznikla v souvislosti s využíváním rudných ložisek v Obřím dole v 16. století. Těžily se zde železné a arzénové rudy, které se v místních pecích tavily - odtud jméno obce. Důležitá byla i těžba dřeva pro kutnohorské doly. Vzniklé louky na horských úbočích se staly základem pro budní hospodaření v 17. a 18. století. V 19. století se obec postupně začala orientovat na cestovní ruch. Velký rozvoj zaznamenala zejména po II. světové válce po výstavbě sedačkové lanovky na Růžovou horu a Sněžku.
Petrova bouda - komplex budov. Původní bouda vznikla asi v roce 1811. Se vzrůstajícím zájmem o krkonošskou turistiku byla postupně rozšiřována o další objekty. V současné době (srpen 2010) je opuštěná a pustne; 1.8.2011 bouda zcela vyhořela, možná v důsledku záměrně založeného požáru; více viz také;
Petruškovy vrchy - kopec severozápadně nad Vysokým nad Jizerou. Koncem minulého století se tu konaly tábory lidu.
Pielgrzymy (Poutníci) - ( foto 1; foto 2; mapa;) skupina tří skalních útvarů vysokých až 25 m v polské části Krkonoš severně od Wielkiego Stawu, příklad žulových torů. V Česku téměř neznámé, v Polsku jeden z hlavních symbolů Krkonoš. Největší a nejvyšší skupina skalních výchozů v celém pohoří, avšak pro svoji svahovou polohu méně nápadná než žulové útvary na hřebeni. Nejsou nijak nedostupné, vede tudy turistická stezka, která směřuje z Polany nad Karpaczem na Slezský hřbet, kde se napojuje na cestu Česko-polského přátelství; více si o těchto skalních útvarech přečtete v zajímavém článku Jiřího Dvořáka, nazvaném Pielgrzymy - zkamenělí poutníci (časopis Krkonoše - Jizerské hory, 6/2012); fotografie k článku; obrázek - vznik torů;
Podhorské louky - převážně kulturní ekosystémy, vytvořené v 16. - 18. století člověkem na místě vykácených podhorských lesů. V závislosti na nadmořské výšce, svažitosti, půdě a hydrologických podmínkách se v submontánním stupni Krkonoš rozkládají ovsíkové, trojštětové a kostřavové louky. Jejich existence a druhová rozmanitost závisí na pravidelném a citlivém obhospodařování. Velmi bohaté, avšak stále vzácnější jsou podmáčené louky a slatiniště na svahových prameništích a v nivách potoků. Význačné druhy rostlin: ovsík vyvýšený, trojštět žlutavý, kostřava červená, kakost lesní,škarda čertkusolistá, prstnatec májový, pcháč zelinný, tužebník jilmový, škarda bahenní, řeřišničník Hallerův, violka bahenní. Význačné druhy živočichů: babočka paví oko, babočka osiková, babočka admirál, chřástal polní - audio, linduška lesní - audio, lasice hranostaj, zajíc polní.
Poloha Krkonoš uprostřed Evropy - Krkonoše jsou izolovaným horským ostrovem uprostřed nížin a pahorkatin střední Evropy. V minulosti se tady odehrály významné události, které ovlivnily vývoj středoevropské krajiny a přírody. To přitahovalo odedávna pozornost badatelů věhlasných univerzit a vědeckých ústavů. Krkonoše se řadí mezi nejlépe prozkoumaná evropská pohoří.
Pomezní boudy - část obce Malá Úpa při státní hranici s Polskem - silniční hraniční přechod.
Poniklá - obec v údolí Ponikelského potoka. V minulosti patřila ke Štěpanickému hradu. Ve vápencových jeskyních, které nejsou veřejnosti přístupné, byly objeveny dva dómy s podzemním jezerem. Skalnaté řečiště v blízkosti textilní továrny je tvořeno soustavou fylitových prahů. Ve středu obce dominuje raně barokní kostel sv. Jakuba Většího. O Ponikelské jeskyni píší Jiří Dvořák a Vratislav Ouhrabka v článku Ponikelská jeskyně - 100 let od objevu; viz také; (časopis Krkonoše - Jizerské hory, 11/2012); fotografie k článku; viz také Perličky z Poniklé.
Pošepný František (1836 - 1895) - světově proslulý geolog, rodák z podkrkonošské Jilemnice. Proslavil se vědeckým dílem, ověnčeným rozsáhlou publikační a pedagogickou činností. I po sto letech se jeho dílo těší úctě geologů po celém světě.
Povodně - postihly Krkonoše koncem 19. století, při povodňové katastrofě ve dnech 28. a 31. července 1897 spadlo na Sněžce přes 240 mm srážek, v Obřím dole přes 340 mm (srážky za téměř 2 měsíce). Na řadě míst sjely zemní laviny (mury) a obrovská povodňová vlna napáchala na české straně hor škody za 14 milionů korun. Při povodni zahynulo 120 lidí. Povodně se pak opakovaly v letech 1900 a 1903 a byly podnětem ke stavbě protipovodňových přepážek, regulaci horských bystřin a zalesňování. Přesně po 100 letech, 6. a 7. července 1997, se v Krkonoších odehrála nová povodňová katastrofa a silně poškodila krkonošské toky, komunikace a lesní porosty.
Pozoruhodné minerály - scheelit, křišťály, ametyst, růženín, fluorit, baryt, galenit, sfalerit, tetraedrit, wollastonit, torbernit, autunit, smolinec, arzenolamprit, tiemannit. Na lokalitě Černý Důl byly pro vědu popsané čtyři nové a velmi vzácné minerály - novákit, paxit, koutekit a kutinait (jsou sloučeninami mědi a arzenu).
Pramen Labe - virtuální prohlídka - foto 1 - foto 2 - symbolický pramen ve výšce 1386,6 m je nyní upraven a doplněn erby 28 větších měst ( video ČT), jimiž Labe na své pouti do Severního moře protéká. Skutečný pramen Labe je však ukryt nedaleko v porostech. V blízkosti pramene procházela před pěti stoletími Česká stezka, která patřila mezi nejstarší obchodní solné stezky. Na toto místo uprostřed Labské louky doputoval za veliké slávy 19. září 1684 královéhradecký biskup Jan Kryštof z Tallenbergu a pramen Labe posvětil. Pověst tvrdí, že až vysoko do hor nesl jeho rekvizity velbloud, kterého biskupovi daroval hrabě Morzin. Vysvěcením skončily letité dohady a spory o poloze Labského pramene a nehostinné místo na náhorní plošině západních Krkonoš se postupně stalo oblíbeným cílem putování našich předků. Kupodivu tady nikdy nevznikla stálá bouda, jen občasné přístřešky a kiosky. Pramen Labe a jeho okolí prodělalo řadu úprav, od jednoduché studánky až po dnešní žulovou skruž s vodou. Společně s vrcholem Sněžky patří Pramen Labe k nejnavštěvovanějším místům Krkonoš. V roce 2006 byla u pramene Labe umístěna dřevěná socha znázorňující vodu, která byla vytvořena jako součást českoněmeckého projektu "Velebím tě Labe ty libé", s Motlitbou za vodu; viz také fotografie z požehnání prameni Labe po 330 letech, které se uskutečnilo 20. září 2014 a článek Václava Černého Putování po českém Labi; www.reka-labe.cz.
Prameniště - v závislosti na vrstevnatosti podloží vyvěrá na určitých místech horských svahů chladná pramenitá voda, která má po celý rok vyrovnané vlastnosti (teplotu, okysličení, chemické složení), pouze její vydatnost se v průběhu roku mění. Když se kolem pramene vytvoří malá tůňka a teprve z ní voda vytéká pramennou stružkou, nazývá se takové prameniště limnokren. V horách často voda vyvěrá přímo ze skály a hned za vývěrem vytváří pramennou stružku (rheokren). Pokud ale prosakuje půdou k povrchu na velké ploše, vzniká prameništní mokřad (helokren). Přechod mezi podzemní a povrchovou vodou je tak náhlý, že se kolem pramenů vytváří zcela odlišný ekosystém než jinde v horách. Teplota pramenící vody je po celý rok kolem 4 až 6 °C nad nulou, takže prameniště jen málokdy zamrzají. Směrem po proudu se však teplota, okysličení i obsah živin rychle mění, a tak kolem horských pramenišť se objevují v přesném plánu pestrá společenstva rostlin a živočichů s velmi odlišnými nároky na vodu, teplo a živiny. Od chladnomilných řas, mechů a jatrovek v těsném okolí pramene až po pestré společenství česneků, violek (violka dvoukvětá patří ke flóře horských pramenišť), kropenáčů, lepnic, vrbovek a všivců o pár metrů níže. V čisté pramenité vodě žijí dravé ploštěnky, drobní korýši, larvy chrostíků, pakomárů a vzácní potápníci. Pestře kvetoucí prameništní a přípotoční nivy hostí i bohatou hmyzí faunu, motýly, tesaříky, mandelinky, mouchy a pestřenky, ve vodě slídí glaciální relikt hraboš mokřadní a mělká prameniště s oblibou využívá jako kaliště a stávaniště srnčí a jelení zvěř.
Prosper Piette de Rivage (viz také článek - audio) - od 25. 11. 1906 čestný občan města Svoboda nad Úpou, C. k. komerční rada, majitel papírny ve Svobodě nad Úpou - Maršově I.
Průmyslové imise - spalování vysoce sirnatého hnědého uhlí v německých, polských i českých tepelných elektrárnách a dálkový přenos jedovatých imisí měly za následek zhoršování čistoty ovzduší, což se od poloviny 70. let dvacátého století projevilo v odumírání krkonošských lesů. Vysoký obsah síranů, dusičnanů, fluoridů a toxických těžkých kovů v kyselých deštích a sněhových srážkách však zhoršil nejen prostředí lesních ekosystémů, ale kontaminace se projevila i na loukách, rašeliništích či v hřebenové tundře. Okyselování půdy podpořilo rychlé šíření kyselomilných trav, zejména třtiny chloupkaté, metličky křivolaké, medyňku vlnatého, a ústup ekologicky citlivějších rostlinných druhů (především těch, které žijí v symbióze s houbami a vytvářejí tzv. mykorrhizy - například orchideje, hruštičky, nebo rostlin nesnášejících konkurenci hustých porostů travin - např. hořečků, jestřábníků, škard, všivců, vratiček). Trend okyselování se v posledních letech naštěstí zmírnil.