Reklama: Bezpečnostní schránka Co to je bezpečnostní schránka.
Navigace: Krkonoše > Atlas krkonošské fauny, I.část: bezobratlí > Srstnatka chlupatá - Šerokřídlec květelový

Srstnatka chlupatá - Šerokřídlec květelový

 
Obrazový atlas krkonošské fauny
Fotografie bezobratlých je také možné prohlížet ve velkém rozlišení, po zadání latinského názvu taxonu do vyhledávacího okénka (recherche) na webu www.biopix.eu/. Po kliknutí na nalezenou fotografii je možné zobrazeného živočicha zvětšit tlačítkem + v pravém dolním rohu fotografie. Se zobrazeným objektem je následně možné pohybovat prostřednictvím myši.

Srstnatka chlupatá (Trichia hispida, vědecké synonymum Trochulus hispidus) - výskyt v Krkonoších: v celých Krkonoších především v nižších polohách, v západní části možná hojnější. Doba výskytu: po celou vegetační sezónu. Prostředí: na vlhkých biotopech především v listnatých lesích, v okolí potoků, ale i v zahradách a parcích. Biologie: okrouhlá šedohnědá ulita s krémovými nepravidelnými skvrnami nese silné, dopředu ohnuté chlupy, které mohou v dospělosti prořídnout nebo i chybět. Tělo je zbarveno šedočerně. Ulita je široká 5 až 12 mm. Pro celý rod Trochulus je charakteristická přítomnost chlupů, o jejíž funkci se však dodnes vedou spory. Uvažuje se i o jakémsi suchém zipu, pomocí kterého se plži mohou přichytit na srst zvířat. Poznámka: velice podobným druhem je srstnatka západní (Trichia sericea). Území výskytu obou zmíněných blízce příbuzných druhů se překrývají. Podle dosavadních poznatků se zdá, že Krkonošemi prochází jejich vzájemná hranice.

Stínka lesní (Trachelipus ratzeburgii) - výskyt v Krkonoších: vystupuje až do 1000 m n.m. Doba výskytu: celoročně. Prostředí: často jediný druh suchozemského korýše - stejnonožce, kterého najdeme ve smíšených i čistě smrkových lesích, a to pod kameny, ležícím mrtvým dřevem, pod kůrou. Biologie: suchozemský korýš s délkou těla 10-14 mm a šířkou 5-7 mm. Tělo má nápadně shora zploštělé, směrem k podélné ose těla vyklenuté. Základní barva je tmavě šedá. Na nevelké hlavě je dobře patrný 2. pár tykadel (1. je zakrnělý) a pár složených očí. Hrudní články, které nesou sedm párů kráčivých končetin, jsou svrchu kryty nápadnými štítky s párem bělavých skvrn na každé straně. Štítky do stran vybíhají v stříškovité, dozadu směřující výčnělky, které jsou na svém konci zbarveny oranžově až červeně. Stínka tak jako všichni korýši dýchá žábrami. Má je však speciálně uzpůsobené k životu na souši. Její žábry, které má umístěné na pěti párech zadečkových nožek, mají uvnitř rozvětvený systém dutinek, který je zevnitř omýván krvomízou a funguje stejně jako plíce. Živí se mrtvou ústrojnou hmotou a podílí se významně na jejím rozkladu a tvorbě humusu. Poznámka: někteří zástupci stejnonožců jsou svým výskytem částečně či zcela vázáni na lidská sídla, např. stínka zední (Oniscus asellus), stínka obecná (Porcellio scaber) či svinka obecná (Armadillidium vulgare).

Stonoženka bílá (Scutigerella immaculata) - výskyt v Krkonoších: od nejnižších poloh až po nejvyšší vrcholy. Doba výskytu: celoročně. Prostředí: v hlubších partiích půdy a opadu. Světlu se vyhýbají. Jsou velmi citlivé k vyschnutí. Biologie: stonoženky připomínají svým vzhledem stonožky. Jsou však mnohem menší (délka těla nejvýše 8 mm), bíle zbarvené (zcela bez pigmentu) a slepé. Hlava nese pár dlouhých růžencovitých tykadel. K pohybu jim slouží 12 párů nohou. Poslední článek nese pár silných komolých výběžků, do kterých ústí snovací žlázy, z nichž vylučují vlákna sloužící jako ochrana před nepřáteli. Živí se s největší pravděpodobností rozkládající se ústrojnou hmotou.

Stonožka škvorová (Lithobius forficatus) - výskyt v Krkonoších: od nejnižších poloh po vrcholové partie. Doba výskytu: celoročně. Prostředí: ve všech typech prostředí s dostatečnou vlhkostí - v listnatých i jehličnatých lesích, na loukách, v karech i na nejvyšších vrcholech. Jeden z nejběžnějších druhů. Stonožky žijí především na povrchu a ve svrchních partiích půdy - v opadu, pod kameny, pod kůrou padlých stromů. Biologie: tělo je shora zploštělé, 18-30 mm dlouhé, zbarvené hnědě až rezavohnědě. Na ploché hlavě čočkovitého tvaru je umístěn pár tykadel a šest párů jednoduchých oček. Trup nese 16 párů končetin, každý článek nese jeden. Hřbetní destičky kryjící trup nejsou stejně dlouhé, ale střídají se delší s kratšími. Končetiny jsou silné, vkloubené po stranách těla, a umožňují stonožce se velmi rychle pohybovat. První pár trupových končetin neslouží k pohybu, ale je přeměněn v mohutné kusadlové nožky, které jsou dobře patrné po stranách hlavy. Poslední pár, označovaný jako vlečné nohy, je delší než ostatní a má smyslovou funkci. Stonožka škvorová je dravec živící se drobnými členovci. Kořist uchvacuje pomocí kusadlových nožek, do nichž ústí jedová žláza. Poznámka: v Krkonoších se můžeme setkat s dalšími 10 druhy, které se stonožce škvorové velmi podobají a lze je od sebe rozlišit jen velmi obtížně.

Stromovnice buková (Phyllaphis fagi) - výskyt v Krkonoších: v bučinách, ale i na kultivarech buku v parcích je poměrně hojná. Doba výskytu: žije v několika generacích od dubna do října. Prostředí: vyskytuje se pouze na listech buku lesního, vzácně na papratce samičí. Biologie: tělo má žlutavé s tmavou kresbou, zadeček jasně zelený, navenek jsou však více patrné husté, bílé povlaky z voskových vláken pokrývající celého, 1-3 mm velkého živočicha. Všechna vývojová stádia sají na spodní straně listů buku; tento druh nemá druhou živnou rostlinu. Nymfy a okřídlené i bezkřídlé formy dospělců vylučují z voskových žláz na hřbetě bílá až namodralá vosková vlákna. Jejich tekuté výkaly obsahují mnoho cukru, jsou známé jako medovice. Během roku prodělává stromovnice buková složitý vývoj, složený z několika nepohlavních a jedné pohlavní generace. Z přezimujících vajíček se líhnou nymfy, dorůstající v zakladatelky (fundatrix), které dávají bez účasti samečka (partenogeneticky) vznik dalším generacím samiček (virginoparae), žijícím od května do srpna. Ty pak, opět partenogeneticky, rodí další generaci samiček (sexuparae), jež dává v září a říjnu vznik samcům a samičkám. Z jejich spojení vzniklá vajíčka (10-16 od jedné samičky) jsou kladena do trhlin kůry a na pupeny a přezimují.

Strumičník zlatooký (Osmylus fulvicephalus) - výskyt v Krkonoších: okolo několika potoků v nižších polohách, spíše jednotlivě. Doba výskytu: dospělí se líhnou v květnu, aktivují až do srpna. Prostředí: vlhká a stinná místa v blízkosti potočních niv. Biologie: tělo je tmavě šedé, velké okolo 20 mm, hlava nápadně rezavě červená s velkýma tmavě zlatozelenýma očima. Nohy žlutohnědé. Křídla jsou, jako u dalších síťokřídlých, velká s bohatou, hustou žilnatinou. Jsou čirá, průhledná, na obvodu nesou několik tmavých skvrn. V klidu jsou složená střechovitě nad tělem.  V rozpětí měří až 50 mm. Dospělci se přes den ukrývají pod mosty a na dalších stinných místech, v podvečer poletují okolo vody a loví menší hmyz. Samci před pářením přilákají daleko pohyblivější samičku sekretem z vychlípitelných zadečkových žláz. Vajíčka jsou kladena po jednom nebo v malých skupinkách na vegetaci poblíž vody. Larvy loví ve vlhku na březích vod pomocí dlouhých, tenkých, ale pevných, rozbíhavých kusadel drobný hmyz, hlavně larvy komárů a pakomárů. Za kořistí slézají i pod hladinu, jsou obojživelné, ale neplavou. Přezimují zahrabané v mechu, na jaře se kuklí v kokonu, který si upředly. Poznámka: druh je natolik výrazný, že se jen těžko dá zaměnit. Ohrožení: v Červeném seznamu ohrožených druhů ČR je zařazený mezi zranitelné.

Střeček hltanový (Cephenemyia stimulator) - výskyt v Krkonoších: s tímto střečkem se setkáváme na výrazných vysokých bodech terénu (rozhledna na Žalém, mohyla na Vysokém Kole), kam se instinktivně slétají jedinci z okolí. Doba výskytu: nacházíme je od května do září. Prostředí: otevřený terén, louky, pastviny, lesní okraje a paseky. Biologie: zavalitá, 15-17 mm velká moucha, hustě a dlouze chlupatá. Hlava a hruď je žlutobíle ochlupená, na hrudi se táhne na úrovni kořene křídel černý příčný pruh. Zadeček je trochu tmavší se dvěma rezavě červenými skvrnami. Nohy jsou černé. Dospělci žijí krátce, pouze několik dnů. Mají zakrnělé ústní ústrojí, nepřijímají téměř potravu. Samičky vyhledávají hostitele a vystřikují několik desítek právě vylíhlých larviček na nozdry srnce obecného. Larvy opatřené hlavovými ústními háčky a zadními trny se uchytí na sliznici nosních dutin hostitele a přezimují. Živí se výpotky podrážděné sliznice. Větší larvy se přesunují do hltanu, hrtanu, někdy do hlavových dutin, kde mohou poškodit i mozek. Po návratu do nosní dutiny jsou vykašlány a vyfrknuty ven a v zemi se kuklí. Po několika týdnech se líhnou dospělí střečci. Poznámka: podobným druhem je střeček rudohlavý (Cephenemyia auribarbis), má však tváře a temeno hlavy tmavě oranžově chlupaté. Je to parazit především jelení a dančí zvěře.

Střevlíček rezavý (Nebria rufescens) - výskyt v Krkonoších: všude okolo horských potoků v lesním stupni je hojná forma s černými krovkami a černýma nohama nebo červenýma nohama, zatímco forma s rezavými krovkami a hnědočernýma nohama (rufescens) se vyskytuje spíše vzácně pouze v nejvyšších polohách na krkonošských vrcholech. Doba výskytu: dospělce nalézáme od července a pak na jaře po přezimování. Prostředí: druh žije na vlhkých místech, štěrkových i balvanitých náplavech okolo vodních toků. Biologie: drobný střevlíček s dlouhýma nohama, černým, srdcovitým štítem a černými nebo rezavými krovkami. Velikost kolísá mezi 9-12 mm. Tento střevlíček je součástí epigeionu - fauny žijící na půdním povrchu. Loví zde různé bezobratlé, kteří jsou jeho potravou. K rozmnožování dochází na podzim, přezimují larvy i dospělci, nová generace se líhne v červenci. Poznámka: střevlíček rezavý náleží mezi glaciální relikty, tedy pamětníky dob ledových. Podobným druhem je střevlíček Nebria jockischi, který žije ve stejných místech a pozná se podle červenohnědé skvrny uprostřed čela. Je rozšířen směrem na východ od Krkonoš, tedy ve východních Sudetech, Alpách a Karpatech. Ohrožení: druh jako takový není ohrožený, avšak forma rufescens žije v Krkonoších na velmi omezeném prostoru a je tedy velmi zranitelná.

Střevlíček vřesovištní (Agonum ericeti) - výskyt v Krkonoších: místně hojný na rašeliništích, zejména ve vyšších polohách. Doba výskytu: žije v létě v období červen až září. Prostředí: rašeliniště různého typu s rašeliníkem. Biologie: černý, svrchu kovově měděný, ale i zelený, modrý nebo fialový střevlíček, velký 6,1-7,9 mm. Patří mezi druhy žijící trvale pouze na rašeliništích (tzv. tyrfobiontní). Má redukovaná křídla, nemůže tedy létat. Preferuje otevřené, osluněné plochy s nízkou vegetací, aktivní je zejména za slunečního svitu (je tzv. heliofilní). Ohrožení: v Červeném seznamu ohrožených druhů ČR je zařazený mezi zranitelné. Nelétá a proto je pro něj problematické překlenout vzdálenosti přesahující 200 metrů, např. mezi pro přežití vhodnými lokalitami, takže vymizení dílčí populace bývá často nenapravitelné.

Střevlík kožitý (Carabus coriaceus) - výskyt v Krkonoších: lesní partie po celém území zhruba do 700 m n.m., nikde však není hojný. Doba výskytu: setkáváme se s ním po celý rok, nepříznivé období přečkává ukrytý pod kameny či v trouchnivém dřevě. Může se dožít 2-3 let. Prostředí: lesní porosty a jejich okraje, někdy i parky a zahrady. Biologie: náš největší střevlík (délka 33-40 mm), matně černě zbarvený bez kovového lesku, jeho krovky jsou hrubě vrásčité. Potravou jsou nejrůznější bezobratlí živočichové i jejich vývojová stádia, nepohrdne ani menšimi zdechlinami nebo plody. Poznámka: jako všichni střevlíci má v zadečku repugnatorické žlázy, jejichž kysele páchnoucí výměšek dovede v případě ohrožení vystříknout na značnou vzdálenost a zásah do oka či tváře je nepříjemně pálivý. Ohrožení: zdá se, že tento druh mírně ubývá ze zatím neznámých příčin.

Střevlík lesní (Carabus sylvestris) - výskyt v Krkonoších: všude hojný v lesích, často je nalézán i v karech a nad horní hranicí lesa. Doba výskytu: dospělci žijí od července do září. Prostředí: lesní druh s noční aktivitou, přes den ukrytý pod kůrou a kameny, v trouchu pařezů i listí. Biologie: kovově měděný, zelený, v horách často černý druh, na krovkách má jamky uspořádané v řadách. Velikost 17-25 mm. Loví různé bezobratlé živočichy a jejich larvy, kořist natráví vypuštěním kapky trávicích šťáv na rozžvýkané tkáně, vzniklou kašovitou "tekutinu" pak nasává. Toto tzv. mimotělní trávení je známé i u ostatních střevlíků. Poznámka: podobným druhem je střevlík Linnéův (Carabus linnaei), je však menší (15-22 mm) a má obyčejně rezavé holeně nohou.

Střevlík nepravidelný (Carabus irregularis) - výskyt v Krkonoších: vzácně ve zbytcích původních bučin v Jizerském dole, okolí Horního Maršova, Vrchlabí a Žacléře. Doba výskytu: čerstvě vylíhlí dospělci se objevují v červnu a přezimují. Prostředí: listnaté lesy ve vyšších polohách, především bučiny, kde žije v opadance, ve dne se schovává pod kameny, kmeny, pod kůrou a v pařezech. Biologie: plochý, kovově měděný střevlík s poměrně malým podlouhlým štítem a velkou hlavou. Má krovky s nepravidelně rozesetými zeleně zlatavými jamkami. Velikost 19-30 mm. Loví drobnější bezobratlé na povrchu půdy, přezimuje, obyčejně pospolitě, v trouchnivých pařezech. Ohrožení: střevlík nepravidelný je evropský endemit ohrožený likvidací původních listnatých lesů a jejich nahrazením smrkovými porosty. V Červeném seznamu ohrožených druhů ČR je zařazený mezi téměř ohrožené.

Střevlík úzkoštítník nosatý (Cychrus caraboides) - výskyt v Krkonoších: poměrně hojný obyvatel lesních porostů různého charakteru od podhůří až na lesní hranici. Doba výskytu: dospělci aktivují od dubna do září. Prostředí: vlhké lesy, jejich okraje, lesnaté údolní nivy a meze. Biologie: černý, matně lesklý střevlík o velikosti 12,5-20 mm, s nápadně úzkou a dlouhou hlavou i užším štítem. Krovky má jemně vrásčité, kožovité. Přes den se ukrývá pod kůrou, kameny, listy a v mechu, v noci vychází na lov. Jeho kořistí jsou především drobnější plži, pro jejichž ulovení a pozření poměrně hluboko v ulitě je uzpůsobena jeho hlava, ale také další bezobratlí nebo jejich mrtvolky. Poznámka: podobným, ale daleko vzácnějším druhem je příbuzný úzkoštítník zúžený (Cychrus attenuatus), který má bronzově lesklé krovky a hnědorezavé holeně nohou.

Střevlík zlatolesklý (Carabus auronitens) - výskyt v Krkonoších: všude hojný v lesích, řídce je nalézán i v karech a nad horní hranicí lesa. Doba výskytu: s dospělci se setkáváme od května do září, nová generace brouků se líhne v červenci a přezimuje v trouchnivých pařezech, v mechu i pod kameny. Prostředí: pozemní druh lesů i navazujícího bezlesí od podhůří až po hřebeny Krkonoš. Biologie: zlatavě zelený, kovově lesklý druh s vystouplými podélnými žebry na krovkách. Velikost 18-34 mm. Dospělí střevlíci i jejich larvy jsou dravé, loví různé bezobratlé živočichy a jejich vývojová stadia. Imaga nemají vyvinutá blanitá křídla, nemohou tedy létat. Poznámka: podobným druhem je střevlík zlatý (Carabus auratus). Žebra na jeho krovkách však nejsou na vrcholu černá. Podobný je také daleko drobnější střevlík lesklý (Carabus nitens).

Stužkonoska modrá (Catocala fraxini) - makro foto -  výskyt v Krkonoších: vzácný druh sídlící hlavně v podhůří, ojediněle se s ním setkáme i na hřebenech. Doba výskytu: aktivuje jako dospělec od konce července až do poloviny října, v nížinách listopadu. Prostředí: obývá listnaté a smíšené lesy, pobřežní nivy, stromořadí, parky a zahrady. Biologie: největší z našich stužkonosek má rozpětí křídel od 80 do 96 mm, někteří odborníci mluví až o 110 mm. Přední křídla jsou šedá nebo světle žlutavá se zvlněnými příčkami a výraznou světlou skvrnou. Zadní křídla mají tmavošedou až černou barvu s fialovým, modrým, či šedomodrým pruhem uprostřed. Přezimuje ve stádiu vajíčka. Housenky se líhnou v květnu, jsou světle šedé a živí se osikou a topolem černým, méně i břízou, jasanem, dubem, bukem, vrbami, olší a jilmem.

Suchomilka obecná (Xerolenta obvia) - výskyt v Krkonoších: zdá se, že zde ojediněle obývá především druhotná stanoviště, její výskyt na výchozech vápence u lomu v Černém dole by mohl signalizovat i původní lokalitu. Doba výskytu: během vegetační sezóny. Prostředí: suchá, slunná stanoviště, zejména na výhřevných horninách např. na karbonátech. Biologie: má bílou, plochou ulitu s 5 až 6 závity a hnědými až černými podélnými páskami, jejichž počet kolísá, protože se často dělí nebo naopak splývají. Píštěl je nápadná, velká a hluboká. Tělo má světle šedé, průsvitné s hnědavou hlavovou částí, ze které na tykadla přechází tmavohnědý pruh. Šířka ulity je od 10,5 do 20 mm. Horké letní období je schopná přežít zavíčkovaná, na některých místech i hromadně na rostlinách, čímž se vyhýbá rozpálené půdě. Poznámka: podobným druhem je suchomilka ladní (Helicella itala), druh zasahující na západ našeho území ze západní Evropy a suchomilka přehlížená (Cernuella neglecta) ze západního Středomoří, kterou k nám mohl zavléci jak člověk, tak ptáci, jejichž trávení jsou mladí jedinci údajně schopni přežít. Ohrožení: se zánikem vhodných biotopů může vymizet z některých mikrolokalit na okraji areálu výskytu.

Světluška krátkokřídlá (Phosphaenus hemipterus) - výskyt v Krkonoších: nalézána jednotlivě a sporadicky v podhůří. Doba výskytu: objevuje se od května do srpna, nejvíce v červnu. Prostředí: prosvětlené lesy, louky, parky a zahrady, za dne pod kameny, dřevem, v opadance a listí. Biologie: tmavě hnědý až černý brouk s narůžovělými membránami mezi články. Krovky 6-8 mm velkého samečka (video sameček) jsou silně zkrácené a na švu se rozevírají. Samička je zcela bezkřídlá, velká 7-10 mm, připomíná hmyzí larvu. Imaga jsou aktivní večer, samci vyhledávají samičky. Žijí krátce, nepřijímají v dospělosti potravu. Obě pohlaví vydávají světlo ve světlotvorném orgánu umístěném na předposledním článku zadečku. Celý orgán je bohatě zásobený vzdušnicemi přivádějícími vzdušný kyslík. Světlo vzniká s velkou účinností komplikovaným okysličováním složité látky luciferinu za přítomnosti luciferázy, enzymu bílkovinného charakteru. Larvy jsou dravé, loví drobné bezobratlé, v oblibě mají i plže, které požírají v jejich ulitách. Poznámka: sameček se nepodobá žádné z našich světlušek, samička světlušce větší; viz také Čas svatojánských broučkůOhrožení: v Červeném seznamu ohrožených druhů ČR je vedený jako zranitelný.

Svižník polní (Cicindela campestris) - makro foto - video -  výskyt v Krkonoších: obývá teplé lesní okraje a pískovny v podhůří, nevystupuje výše do hor. Doba výskytu: brouci jsou aktivní za příznivého počasí někdy již od dubna, pak až do září. Prostředí: suchá stanoviště, lokality s volnými plochami písčité půdy, vřesoviště, lesní okraje a pískovny. Biologie: svrchní strana jeho těla je živě zelená s hedvábným leskem, na krovkách žlutavá s kulatou skvrnou uprostřed a několika dalšími při okraji. Nohy mají kovově červenofialovou barvu. Kusadla pod žlutým svrchním pyskem jsou mohutná, špičatá s četnými zuby. Velikost se pohybuje mezi 11-15 mm. Dospělci bystře pobíhají po povrchu půdy, kde loví hmyz a další bezobratlé. Létají rychle a přímo, ale obyčejně na krátkou vzdálenost. Samička klade vajíčka do půdy, larvy žijí v chodbě dlouhé až 50 cm, kterou si vyhrabou. V jejím ústí číhají na kořist, kterou vtáhnou dovnitř a vysají. Hlavu mají zploštělou, opancéřovanou a v případě nebezpečí jí uzavírají vchod do chodby (obrázek vpravo). V té se přidržují a hbitě pohybují pomocí výrůstků na zadečku a také se zde kuklí. Přezimují dospělí brouci. Ohrožení: je zařazen mezi zvláště chráněné druhy živočichů v kategorii ohrožený.

Šerokřídlec alpínský (Elophos operaria) - výskyt v Krkonoších: nehojný druh žijící na hranici lesa a navazujícím alpínském bezlesí. Doba výskytu: létá od června do srpna. Prostředí: druh je vázán na mezernaté porosty při horní hranici lesa a krkonošskou tundru, včetně travnatých svahů nejvyšších vrcholů. V Krkonoších probíhá severní hranice výskytu tohoto horského druhu, v ostatních našich horách chybí. Biologie: má světle hnědošedá křídla se dvěma zvlněnými, v ostré špičky vybíhajícími příčkami a tmavou tečkou či malým kroužkem mezi nimi. Před jejich špičkou se nachází tmavší rozplývavá skvrna, na okraji jsou tmavé tečky. Rozpětí křídel je okolo 40 mm. Samičky jsou bezkřídlé (obr. č. 6), připomínají při pohybu spíše pavouka. Úzká vazba druhu na bezlesá místa potvrzuje, že hřebeny Krkonoš nebyly po ústupu ledovců souvisleji zalesněné. Poznámka: podobným druhem v horském prostředí je šerokřídlec květelový (Elophos dilucidaria).

Šerokřídlec květelový (Elophos dilucidaria) - výskyt v Krkonoších: nehojný druh vlhčích lesních i lučních biotopů. Doba výskytu: motýli létají od května do srpna. Prostředí: okraje klimaxových smrčin (viz klimax), zvláště okolo jejich horní hranice, horské louky, kary i travnatá tundra, včetně rašelinišť. Biologie: šedobílý motýl, jemně tmavě kropenatý po těle i křídlech. Ta nesou dvě zvlněné tmavší příčky a kruhovou skvrnku mezi příčkami. Rozpětí křídel kolísá mezi 28-35 mm. Housenky se živí štírovníkem, pampeliškou, jestřábníky a dalšími bylinami. Líhnou se v srpnu a po přezimování ukončují vývoj nejpozději v červnu. Druh se vyznačuje boreo-alpínským rozšířením, bývá řazen mezi glaciální relikty.


Zdroj: Jan Vaněk, Jiří Flousek, Jan Materna; Správa KRNAP, Atlas krkonošské fauny, Nakladatelství Karmášek, České Budějovice (2011), ISBN: 978-80-87101-31-5;

 

 
© vejacv.albums.cz - vytvořte si také své webové stránky zdarma