Skákavka pruhovaná - Srpice obecná

 
Obrazový atlas krkonošské fauny

Skákavka pruhovaná (Salticus scenicus) - výskyt v Krkonoších: teplomilný druh, častý v podhůří a doprovázející i v horách lidská sídla. Doba výskytu: dospělí pavouci se objevují od dubna do října, občas i v zimě v lidských obydlích. Prostředí: nalézáme je na budovách, skalách, plotech a stromech. Biologie: drobnější, 4-8 mm velký pavouk s velkou, v předu jakoby uťatou hlavohrudí. Ta je černá s bíle chlupatými boky a kresbou na svrchní straně. Čtyři z osmi očí jsou na rovné "přídi" hlavohrudí, prostřední pár je opravdu velký. Zadeček je hnědý až černý s bílými pruhy, z nichž dva jsou šikmé a uprostřed přerušené. Nohy jsou černobíle skvrnité. Před pářením samci používají optické signály, jakýsi zásnubní tanec, aby je samička identifikovala jako nápadníky a ne jako kořist. Její agresivitu tlumí i vyloučením feromonu. Pohlavní buňky přenášejí do pohlavního otvoru samičky rozšířenými makadly, jejichž specifický tvar odpovídá destičce na jejím zadečku (systém zámek a klíč). Makadla slouží jako druhotný pohlavní orgán. K jeho naplnění spermiemi dochází, jako u většiny pavouků, tak, že samec upřede pavučinový "kapesníček", na který vypustí sperma a to následně nabírá do dutých bulbů makadel. Poznámka: podobným druhem je skákavka podobná (Salticus propinquus), která má na černém zadečku prostřední bílý pruh nepřerušovaný, také kresba na hlavohrudi je odlišná a méně rozsáhlá.

Skákavka štíhlá (Synageles venator) - výskyt v Krkonoších: spíše ojediněle na okraji svého výškového rozšíření (do zhruba 600 m n.m.). Doba výskytu: skákavka štíhlá dospívá v létě a na podzim. Prostředí: žije ve velmi různorodých podmínkách, na otevřených místech i v keřích a živých plotech, nacházíme ji také jak na mokřadech, tak na skalních stepích. Biologie: hlavohruď je podlouhlá, černá, s příčným bílým pruhem. Zadeček rezavohnědý, na konci černý, přepásaný dvěma bílými proužky. Nohy jsou rezavohnědé. Velikost druhu mezi 3 až 4 mm. Tato skákavka je velmi podobná mravencům, k podobnosti přispívá i tím, že druhý pár nohou zvedá a napodobuje tím mravenčí tykadla. Skákavky si nestaví sítě, svou kořist, díky výbornému zraku, loví dlouhým skokem. Přitom se jistí pavučinovým vláknem ukotveným k podkladu. Poznámka: podobnými druhy jsou skákavka mravenčí (Myrmarachne formicaria), u níž chybí bílý pruh na hrudi a jejíž samci mají nápadně zvětšená klepítka a velice vzácná skákavka mravencovitá (Leptorchestes berolinensis) bez bílé pásky na hrudi a se sedlovitým zadečkem.

Skalnice kýlnatá (Helicigona lapicida) - výskyt v Krkonoších: ve vlhkých nivách potoků, na stěnách lomů a na skalních výchozech zejména karbonátových hornin. Doba výskytu: aktivuje během vegetační sezóny. Prostředí: žije především na vlhkých skalách, v listnatých, hlavně bukových lesích a na zříceninách. Biologie: ulita má zhruba tvar vyklenutého disku s ostrým kýlem po obvodu. Je silnostěnná, rýhovaná a hrubě zrnitá, rohově hnědá s rudohnědými nepravidelnými skvrnami, obústí je bílé. Tělo má šedohnědou barvu, na svrchní straně dva tmavé pruhy, které přecházejí na tykadla. Šířka ulity se pohybuje od 15 do 17 mm. Živí se řasami a mechy narostlými na hladkých kmenech stromů (hlavně buků, habrů a klenů). Za potravou vylézá jen za deštivého počasí, po 1 až 2 hodinách po skončení deště z kmenů mizí. V přírodě se dožívá zpravidla 2 let.

Skelnatka drnová (Oxychilus cellarius) - výskyt v Krkonoších: vyskytuje se v lesích i na člověkem ovlivněných stanovištích. Doba výskytu: druh je nalézán po celý rok. Prostředí: vlhké listnaté lesy s dostatkem vápníku nebo zahrady. Biologie: druh s plochou, lesklou, bělavě žlutavou, prosvítavou ulitou. Tělo je šedé, hlavová část má výrazně modrošedou barvu. Velikost nepřesahuje 10 mm. S tímto druhem se setkáváme především v opadance či sutích, jsou známé i hromadné nálezy ze sklepů. Kromě rostlinné stravy nepohrdne např. snůškami vajíček ostatních plžů. Poznámka: podobným druhem je skelnatka západní (Oxychilus draparnaudi), která žije ve své domovině, západní a jižní Evropě, ve vlhkých stinných lesích, ale v Evropě střední následuje člověka a žije v jeho blízkosti ve sklenících, na zahradách a ve starých stavbách.

Sklepnice obecná (Scoliopteryx libatrix) - výskyt v Krkonoších: častý druh, který ve vyšších polohách vytváří pouze jednu generaci. Doba výskytu: první generace poletuje od června do července, druhá od srpna a po přezimování do června. Prostředí: sklepnice je rozšířená na lesních okrajích, světlinách, mokřadech, potočních nivách i v parcích a zahradách. Biologie: hnědooranžově zbarvený motýl s výraznými světlými příčkami a bílou tečkou na předních křídlech, jejichž okraj je "roztřepaný" do několika laloků. Nohy má nápadně černobíle pruhované. Rozpětí křídel dosahuje 38 až 44 mm. Jedinci druhé generace přezimují v jeskyních, důlních dílech i ve tmavých chladných sklepích. Na jaře zimoviště opouštějí a dávají život první generaci štíhlých zelených housenek, žijících na vrbě a topolu. První generace se překrývá s druhou z předcházejícího roku, která přezimovala. Motýli dovedou svým sosákem nabodnout měkké zralé plody a sát z nich šťávu. Často tak z plodu na plod přenášejí nejrůznější infekce. Poznámka: ve starší literatuře můžete tento druh nalézt pod jmény lalokokřídlec vrbový nebo můra sklepní. Lze ho jen těžko splést s jiným druhem motýla.

Slíďák bažinný (Pirata piraticus) - výskyt v Krkonoších: všude okolo vod i na jejich hladině, na lesních i subalpínských rašeliništích poměrně hojný. Doba výskytu: dospělci žijí od jara do léta. Prostředí: obývá velmi vlhké lokality v okolí vod a mokřady různého charakteru. Biologie: má okrovou hlavohruď, vroubenou po okraji bílými chloupky, se dvěma tmavými bočními pruhy a tmavou centrální vidlicovitou kresbou. Zadeček je tmavohnědý, na bázi s oranžovou středovou podélnou skvrnou, bílými tečkami a bílým postranním mramorováním. Velikost 4-9 mm. Běhá hbitě po vodní hladině, na níž i pod ní loví kořist. Před hrozícím nebezpečím se dovede i potopit. V kokonu nosí samička 80-100 vajíček, vyhřívá je na slunci, mladé pavoučky nosí po nějakou dobu na zadečku, pečuje tedy o potomstvo. Poznámka: podobným druhem na obdobných stanovištích je trochu větší slíďák vlhkomilný (Piratula hygrophilus).

Slíďák hajní (Pardosa lugubris) - výskyt v Krkonoších: v listnatých porostech v nižších polohách celkem hojný. Doba výskytu: dospělci žijí od dubna do července, samci kratší dobu, jen do začátku června. Prostředí: lesní porosty a jejich okolí, mýtiny a jejich okraje, parky i zahrady, živé ploty. Před chladem se ukrývají ve spadaném listí. Biologie: hlavohruď samiček je čokoládově hnědá, u samců téměř černá, se střední širokou páskou z bělošedých chloupků. Zadeček je tmavý, pokrytý šedými chloupky, u samců na něm jsou postranní tmavé skvrny. Samci jsou celkově kontrastněji zbarvení, mají černá makadla i částečně černé přední nohy. Druh dosahuje velikosti od 4 do 6 mm, samci jsou zřetelně menší. K dorozumívání používají samečci jak optických znamení - mávání makadly a předníma nohama, tak zvukových signálů - bušení končetin do spadaného listí.

Slíďák chladnomilný (Pardosa saltuaria) - výskyt v Krkonoších: vyskytuje se pouze v Krkonoších na člověkem téměř nenarušených stanovištích, na hřebenech nad horní hranicí lesa v místy početných populacích. Doba výskytu: žije jako dospělec od června do srpna. Prostředí: ve všech třech zónách krkonošské arkto-alpínské tundry patří k dominantním druhům. Biologie: tmavohnědá hlavohruď má světlou pásku uprostřed a světlé okraje. Zadeček je hnědý se světlým proužkem v první třetině a tmavšími souměrně uspořádanými skvrnami. Velikost se pohybuje okolo 10 mm. Samičky slíďáků nosí kokon s vajíčky na snovacích bradavkách na konci těla až do vylíhnutí mláďat. Ta se pak nastěhují na hřbet matky a setrvají tady až do prvního svlékání, po němž svého rodiče navždy opouštějí. Poznámka: druh je podobný některým dalším druhům slíďáků, rozlišit je může pouze odborník. Ohrožení: slíďák chladnomilný je v ČR velmi vzácný, v místech svého výskytu, díky územní ochraně formou národního parku, snad prozatím není ohrožený.

Slíďák ostnonohý (Acantholycosa norvegica) - výskyt v Krkonoších: kamenná moře i suťové proudy na hřebenech a vrcholech hor. Doba výskytu: je nalézán od června do srpna. Prostředí: vzácný reliktní druh žijící na povrchu osluněných kamenitých sutí nepokrytých vegetací. Biologie: dlouhonohý slíďák s tmavou, širším, bělošedým lemem vroubenou hlavohrudí, na které je uprostřed umístěna šedá podlouhlá kresba tvořená chloupky. Zadeček má tmavý se stříbrošedými kostičkami a příčnými páskami. Velikost se pohybuje okolo 10 mm. Žije a loví hmyz a další bezobratlé na povrchu suti. Rád se sluní, zejména samičky vynášejí své kokony vyhřívat na slunce. Na sebemenší pohyb ve svém okolí reaguje zmizením mezi kameny. Ohrožení: není prozatím známé, můžeme předpokládat negativní vliv celosvětového oteplování klimatu na horské populace.

Slíďák rašelinný (Pardosa sphagnicola) - výskyt v Krkonoších: je jedním z nejhojnějších druhů na rašeliništích, v lesích i karech, nevystupuje na hřebenová subalpínská vrchoviště. Doba výskytu: od jara, samci pouze do poloviny, samice do konce léta. Prostředí: na porostech mechů, rašeliníků a mezi nízkou vegetací. Biologie: má tmavě hnědou hlavohruď s prostředním světlejším proužkem i tmavý zadeček, na kterém jsou v párech "vhloubené" bílé skvrny. Velikost od 4,5 až do 6 mm. Poznámka: podobným druhem je Slíďák bažinný (Pirata piraticus), který však má na bázi zadečku oranžovou podélnou skvrnu.

Slíďák tmavý (Alopecosa pinetorum) - výskyt v Krkonoších: na několika lokalitách v podmáčených smrčinách na lesních rašeliništích. Doba výskytu: od jara do pozdního léta. Prostředí: žije na klimaxových stanovištích, což jsou v tomto případě podmáčené rašelinné louky a řídké smrkové lesy na rašeliništích. Biologie: velký druh slíďáka dosahující velikosti okolo 10 mm. Hlavohruď je tmavohnědá se světlou centrální elipsovitou skvrnou, zadeček se světlou kresbou ve tvaru V uprostřed níž je okrová lancetovitá (ve tvaru kopí) skvrna. Spodní strana zadečku je tmavě šedohnědá. Tento pavouk si nestaví sítě určené k lovu, svou kořist, jako ostatně i další druhy slíďáků, přepadává a dohoní prudkým během. Poznámka: podobným druhem je slíďák lesní (Alopecosa taeniata), spodní strana jeho zadečku je ale světlá. Ohrožení: vzhledem k malé rozloze vhodných biotopů je tento druh lehce zranitelný, zejména při nevhodných způsobech managementu. V Červeném seznamu ohrožených druhů ČR je zařazený mezi zranitelné.

Slimáčník táhlý (Semilimax semilimax) - výskyt v Krkonoších: v lesích i nad jejich horní hranicí ne úplně vzácný. Doba výskytu: po celou vegetační sezónu. Prostředí: vlhká, stinná místa v lesích, pod kameny, v trouchnivých kmenech a za kůrou. Biologie: má silně redukovanou ulitu, která neslouží k ukrytí a ochraně těla. Ulita má jen 1 a 3/4 závitu s velice rychlým stoupáním k velkému ústí. Je velmi tenká, lesklá, sklovitě průhledná, někdy se zelenavým nádechem. Tělo je tmavě šedé až černé s nápadným plášťovým lalokem před a po straně ulity. Velikost ulity se pohybuje mezi 4 až 5 mm, těla 12 až 15 mm. Slimáčník, stejně jako další zástupci čeledi Vitrinidae, dospívá na podzim, kdy se můžeme setkat s pářícími se jedinci až do prvních mrazíků. Poznámka: podobným druhem je slimáčník horský (Semilimax kotulae), spolehlivě odlišit tyto dva druhy může jen odborník. Ohrožení: citlivý druh zachovalých lesů může být ohrožený necitlivým hospodařením.

Slimák popelavý (Limax cinereoniger) - výskyt v Krkonoších: v lesních porostech poměrně hojný pod kůrou a kameny. Doba výskytu: po celou vegetační sezónu. Prostředí: lesní druh obývající jak smíšené, tak jehličnaté lesy i výše v horách, vzácněji ve starých parcích, úplně chybí v kulturní krajině. Biologie: možná náš největší nahý plž dosahující velikosti 120 až 200, výjimečně až 300 mm. Tělo má pevnou pokožku s poměrně hrubými hrboly a silným kýlem od poloviny hřbetu do jeho konce. Barva je variabilní, obvykle šedá nebo černá, ojediněle i rezavá. Na hřbetě mohou být tmavé pásky nebo řady složené ze skvrn, u řady jedinců však tato kresba chybí. Štít je vždy jednobarevný, kýl bývá světlejší než základní barva hřbetu. Chodidlo je pro tento druh barevně charakteristické. Boční tmavě šedé až černě zbarvené podélné pruhy uzavírají daleko světlejší až bílé centrální pole. Jako potrava mu slouží hlavně houby a lišejníky. Poznámka: vzhledem ke zbarvení chodidla si nelze tento druh poplést s jiným, podobný je Limax maximus, který se liší skvrnitým zbarvením štítu a často se vyskytuje na zahradách nebo ve sklepích.

Slunéčko (Chilocorus renipustulatus) - výskyt v Krkonoších: běžný od podhůří až ke hranici listnatých lesů. Doba výskytu: objevuje se již v dubnu, ale opravdu hojné je v letních měsících červnu a červenci. Prostředí: světlé listnaté lesy, lesní okraje, jednotlivě rostoucí zeleň, stromořadí, parky a zahrady. Biologie: černé lesklé, vysoce klenuté slunéčko, jehož krovky s oválnou červenou skvrnou jsou na bázi protažené do oblé špičky a zřetelně přesahují okraj štítu. Tykadla a nohy jsou hnědé. Velikost se pohybuje od 4 do 5 mm. Larvy i dospělci se živí mšicemi, ale hlavně červci, např. štítenkou bílou (Chionaspis salicis). Nejčastěji je nacházíme na jeřábu, jasanu a olši. Poznámka: podobným druhem je slunéčko dvojskvrnné (Chilocorus bipustulatus), u něhož je ale na každé krovce více červených skvrn, které mohou splývat.

Slunéčko východní (Harmonia axyridis) - výskyt v Krkonoších: od prvního zaznamenaného nálezu na úpatí hor z roku 2009 bylo zjištěno na několika dalších místech. Doba výskytu: od jara do podzimu (klade vajíčka ještě na začátku října). Prostředí: všude, kde nalézá mšice; lesní okraje, křovinaté svahy, pobřežní vegetace, parky a zahrady. Biologie: zbarvení 7-9 mm velkého druhu je značně variabilní. U základní formy je na bílém štítu černá kresba obklopující béžovou pohárovitou skvrnu. Krovky jsou červené s devatenácti černými tečkami. Jejich velikost záleží na teplotě, při které se dospělec vylíhl. Stoupající teplota vede ke zmenšování až úplnému zmizení skvrn. Zhruba 10% populace má na černých krovkách dvě nebo čtyři červené skvrny. Pohlavní dichroismus (dvojbarevnost) je minimální. Samičky mají bílý horní pysk, kdežto samci černý. Slunéčko východní je původem z jihovýchodní Asie. Díky své neuvěřitelné žravosti a rozmnožovacím schopnostem (samička klade až 2000 vajíček za život) bylo vysazováno v mnoha státech v boji proti škůdcům v zemědělství, ve sklenících a sadech. Po aklimatizaci se rychle rozšířilo, jak v Americe a na jihu Kanady, tak v Evropě. S lodní dopravou bylo zavlečeno i na Britské ostrovy a během tří let se rozšířilo po celé Anglii. Dospělci i larvy požírají především mšice, imaga na podzim při nedostatku hmyzí potravy i přezrálé ovoce. Šíření tzv. užitečného druhu má své stinné stránky. Díky své velikosti požírá a vytlačuje domácí druhy slunéček, ale také další druhy živící se mšicemi, např. zlatoočky (zlatoočka obecná, Chrysoperla carnea), což vede k negativnímu ovlivňování biodiverzity. Vinařům vadí, že s podzimem zalézá slunéčko do hroznů, které ožírá a po sklizni  je s nimi zpracováno. Hořké alkaloidy, které používá na svou obranu před predátory, pak znehodnocují víno. Společné zimování ve skalách, které mají zakódované ze své vlasti, se snaží naplnit i v novém prostředí. Shromažďují se často v panelových domech, kde se stávají obtížným hmyzem. Na jeho hořké látky vylučované v kloubech nohou, je možné získat i alergii. Poznámka: podobným druhem je snad jen slunéčko velké (Anatis ocellata), které má však černé skvrny na krovkách žlutavě lemované; viz také Invazní slunéčko Harmonia axyridis.

Smutnice (Sciara analis) - výskyt v Krkonoších: zejména v podhůří hojná. Doba výskytu: dospělci žijí v červenci a srpnu. Prostředí: dospělce najdeme na vlhkých místech a na květech v lesích i na loukách, v parcích a zahradách. Biologie: smutnice se podobá komárům, postrádá ale jejich dlouhý sosák. Je dlouhá 4-5 mm, černá, včetně křídel, spodní část  zadečku má nápadně až zářivě žlutou. Bílé, beznohé a štíhlé larvy, s černou hlavou a hladkou, poloprůhlednou pokožkou, která odhaluje obsah trávicího traktu, žijí v půdě a živí se zetlelými organickými látkami a houbami. Dospělé smutnice se živí nektarem na květech miříkovitých rostlin. Poznámka: druh je zcela charakteristický, od dvou podobných z tohoto rodu je možné ho odlišit podle pohlavního aparátu.

Sněžnice matná (Boreus hyemalis) - výskyt v Krkonoších: od úpatí až na nejvyšší vrcholy, např. Studniční hora. Doba výskytu: nacházíme je pozdě na podzim mnohdy ještě před prvním sněhem a pak na sněhu až do konce zimy. Prostředí: larvy se vyvíjejí v půdě, dospělci žijí po většinu života na sněhu. Biologie: Samičky sněžnice matné mají na konci těla zřetelné kladélko, jsou zcela bezkřídlé. U samce se křídla zachovala v podobě jakýchsi háků, za něž se partnerka přidržuje na jeho zádech během kopulace. Zbarvení je bronzové nebo lahvově zelené až tmavě modré, kovově lesklé. Nohy jsou dlouhé, zejména třetí pár pomočí něhož "váhavě" skáčou. Velikost 3-4 mm. Sněžnice vyhledává na sněhu mrtvolky hmyzu, do kterých vpraví trávicí šťávy a po rozložení tkání vysaje kašovitou tráveninu, loví snad i chvostoskoky, živí se také mechem. Po kopulaci v poloze samičky nad samcem (pro hmyz nezvyklé) kladou samičky vcelku malé množství vajíček do půdy. Larvy se líhnou až na jaře, vyvíjejí se až do podzimu, přezimují a na podzim dalšího roku se kuklí v komůrce, kterou si vystlaly hedvábným vláknem ze snovacích žláz na spodním pysku. Poznámka: podobným druhem je sněžnice lesklá (Boreus westwoodi).

Soumračník jahodníkový (Pyrgus malvae) - výskyt v Krkonoších: osídluje především výslunné polohy od podhůří do lesního stupně hor. Doba výskytu: v horách vytváří jednu generaci (květen - červenec), v nižších polohách dvě generace, první žije od dubna do června, druhá od července do srpna. Prostředí: květnaté louky a pastviny, lesní mýtiny a cesty, výhřevné lokality, údolní nivy i druhotná stanoviště jako např. lomy, zářezy a náspy silnic a železnic. Biologie: malý šedohnědý motýlek s velkou hlavou a silnou hrudí. Křídla o rozpětí 22-26 mm jsou šedohnědá s roztroušenými bělostnými skvrnami a černobílými třásněmi na okrajích. Dospělci jsou aktivní po celý den, často se sluní. Samci vytvářejí teritoria, která hájí proti všem, někdy značně větším, motýlům. Housenky požírají jahodník, ostružiník, mochnu, řepík lékařský, tužebník jilmový a krvavec menší. Po druhém svlékání si spřádají z mladých listů rourku, ve které žijí. Kuklí se v úkrytu spředeném z listů, kukla přezimuje. Poznámka: podobnými druhy jsou někteří soumračníci, poznají se podle kresby zejména na rubu křídel.

Srpice sněžná (Aulops alpina) - výskyt v Krkonoších: poměrně hojný druh na vyšší vegetaci. Doba výskytu: objevuje se v období červen až srpen. Prostředí: srpici sněžnou nalezneme na loukách, mýtinách, lesních okrajích, keřích i vysokých bylinách od nižších poloh až do lesního stupně, do tundry však nevystupuje. Biologie: hlavu má protaženou v charakteristický dlouhý rypec, zbarvený rezavožlutě. Tělo je černé se žlutou kresbou, tmavé zadečkové články mají úzký žlutý lem. Konec zadečku samičky je zúžený, žlutorezavý, u samečka obdobně zbarvený, nejprve úzký, stopkovitý, otočený nahoru, devátý článek je opatřený silnými klíšťky. Připomíná tak zadeček štíra, slouží však k uchopení samičky při páření. Křídla jsou čirá s bohatou žilnatinou a menšími jednotlivými tmavými skvrnami. Velikost těla dosahuje 20 mm. Srpice sněžná se živí mrtvým nebo poraněným hmyzem, přijímá však i nektar, medovici mšic a asi i části květů. Také larvy žijí dravě, snad přijímají jako pouhý doplněk i rostlinnou stravu. Vývoj je podobný jako u ostatních srpic. Poznámka: od příbuzných druhů se liší málo výraznou a rozsáhlou tmavou kresbou a rozdíly v uspořádání žilek v předních křídlech.

Srpice obecná (Panorpa communis) - výskyt v Krkonoších: hojná srpice v nižších polohách i v lesním stupni, výše do hor však neproniká. Doba výskytu: dospělci žijí od května až do září. Prostředí: poletuje na keřích i v bylinném patře na loukách, lesních okrajích, parcích a zahradách. Biologie: vzhledem i zbarvením se podobá srpici sněžné, má však více a temněji skvrnitá křídla s velkou černohnědou skvrnou ve špičce a jednou či dvěma páskami. Velikost těla dosahuje 20 mm, rozpětí křídel až 30 mm. Páření srpic předchází společné pobíhání či krátké přelety na vegetaci. Sameček vyloučí ze svých zbytnělých slinných žláz na vzduchu tuhnoucí tekutinu a nabídne její kapku samičce. Ta začne tento svatební dárek požírat, sameček jí uchopí klíšťkami a dochází k páření. Vajíčka jsou kladena do půdy. Larvy si zhotovují nehluboko pod půdním povrchem chodbičky, ve kterých se pohybují hbitě oběma směry. Hlavu mají silně zpevněnou, na hřbetě hrbolky s ostny. Tři páry hrudních nožek jsou doplněny osmi páry panožek, připomínají tedy housenky. Z konečníku mohou vychlípit čtyři laloky, s jejichž pomocí se dovedou napřímit a také se pohybovat podobně jako píďalky. Přezimují v komůrce vyhlazené v půdě, na jaře se kuklí. V jednom roce se pak mohou vyvinout až dvě generace. Poznámka: podobnými druhy jsou další srpice, odlišení, především podle žilnatiny, je pracné.

Zdroj: Jan Vaněk, Jiří Flousek, Jan Materna; Správa KRNAP, Atlas krkonošské fauny, Nakladatelství Karmášek, České Budějovice (2011), ISBN: 978-80-87101-31-5;