Reklama: Bezpečnostní schránka Co to je bezpečnostní schránka.
Navigace: Krkonoše > Atlas krkonošské fauny, I.část: bezobratlí > Rak kamenáč - Sítinovka zelená

Rak kamenáč - Sítinovka zelená


Obrazový atlas krkonošské fauny

Rak kamenáč (Austropotamobius torrentium) - více foto - video - výskyt v Krkonoších: snad se ještě vyskytuje v Lučním potoce na jediném místě v podhůří Krkonoš i jediné východočeské lokalitě. Doba výskytu: žije v tocích celoročně. Prostředí: podhorské a horské čisté vodní toky se štěrkovým či kamenitým dnem a dostatkem úkrytů pod břehy a kameny. Biologie: dospělci dorůstají průměrně délky 60-80, výjimečně i 120 mm. Rak má mohutná klepeta, při sevření se jejich články dotýkají pouze na špičce. Zbarvení je variabilní, žluté, šedé až modrošedé. Klepeta zespodu a nohy jsou světlejší. Samice kladou na podzim okolo sta vajíček, která si nalepují na spodní stranu zadečku, kde je nosí až do jara, do vylíhnutí mláďat. Raci jsou všežravci, živí se ulovenou kořistí i čerstvými mršinami. Poznámka: v 19. století byl rak kamenáč spolu s rakem říčním loven jako lahůdka. Infekční choroba způsobená houbou Aphanomyces astaci, označovaná jako račí mor, způsobila v letech 1876-1885 téměř jeho vyhubení. Původní rozšíření se již neobnovilo. Rak kamenáč je podobný raku říčnímu (Astacus astacus) i raku bahennímu (Astacus leptodactylus). Ohrožení: tento druh patří mezi vymírající, je ohrožen znečištěním i drobných vodních toků, znečištěním ovzduší a úpravami koryt vodních toků. V Červeném seznamu ohrožených druhů ČR je vedený jako kriticky ohrožený. 

Roháček bukový (Sinodendron cylindricum) - výskyt v Krkonoších: v bučinách v podhůří a nižších polohách hor místy rozšířený. Doba výskytu: objevuje se v červnu a červenci. Prostředí: vyskytuje se především v listnatých lesích, stromořadích, parcích a ovocných sadech. Biologie: černý lesklý brouk s výrazným sexuálním (pohlavním) dimorfismem (dvojtvárností). Má hrubě tečkované krovky s několika žebry, také štít nese velké tečky a je u samce vpředu vhloubený na okraji s 5 zuby, u samičky pouze nepatrně vtisklý. Hlava samečka nese výrazný, na konci ochlupený roh. Ten je u samičky pouze naznačen malým výrůstkem. Velikost kolísá mezi 12-16 mm. Dospělce nenalezneme na květech, ale na kůře stromů či pod ní, nebo na vytékající míze poraněných stromů. Larva žije v trouchnivějícím dřevě pařezů i kmenů dubu, buku, lípy, jasanu, břízy i ovocných stromů, kde si vrtá chodbu posléze vyplněnou pilinami s exkrementy. Pro kuklení si vytváří kolébku, v níž pak přezimuje i na podzim vylíhlý brouk a opouští ji až v létě dalšího roku. Vývoj je tříletý, přezimují různá stádia. Ohrožení: jedná se o mizející druh, přesto zatím není řazen mezi ohrožené druhy.

Roháček kovový (Platycerus caraboides) - výskyt v Krkonoších: v podhůří a nižších polohách lesního stupně, ne příliš hojný. Doba výskytu: vyskytuje se od května do června. Prostředí: především listnaté lesy. Biologie: černý druh s kovově zeleným či modrým leskem, tělo i krovky má tečkované. Kusadla jsou zvláště u samců velká, nesymetrická, tykadla lomená. Velikost 9-13 mm. Brouci ožírají pupeny a listy stromů, vyhledávají také mízu na poraněných stromech a čerstvých pařezech. Larvy se vyvíjejí v běli mrtvého, trouchnivého dřeva dubu, buku, lípy, břízy, habru, jasanu, borovice, trnky a hlohu. Vývoj trvá tři roky, ke kuklení dochází ve dřevě. Poznámka: velmi podobným druhem je roháček Platycerus caprea, u něhož jsou kusadla odlišně ozubená.

Roupec žlutý (Laphria flava) - výskyt v Krkonoších: v podhůří a níže položených partiích lesního stupně nepříliš hojný. Doba výskytu: létá od dubna do září, nejčastější ale je v červnu a červenci. Prostředí: osluněné paseky, okraje lesa a lesních cest. Biologie: robustní od 12 do 25, výjimečně i 30 mm velká moucha se silnýma dlouhýma nohama, jejichž stehna jsou nápadně ztlustlá. Druh je dlouze, hustě chlupatý, zadeček je tmavý, pokrytý směrem ke konci houstnoucími rezavě žlutými chlupy. Rovněž nohy jsou porostlé chlupy. Roupce žlutého zastihneme nejčastěji na stojících i ležících kmenech, pařezech, kamenech nebo místech zbavených vegetace, jak čeká na svou kořist, poletující hmyz. Má silný sosák, jímž prorazí silný pancíř brouků, ploštic, blanokřídlých i much, stejně jako lidskou pokožku. Jeho bodnutí je palčivé, ale nezanechá žádné stopy. Larvy žijí pod kůrou a ve tlejícím dřevě, kde loví larvy dřevního hmyzu, pilořitek, tesaříků, kůrovců a kovaříků. Poznámka: podobným druhem je silně huňatý roupec Laphria gibbosa, který se odlišuje černým, odstávajícím ochlupením prvních tří článků zadečku.

Roupice (Enchytraeidae) - výskyt v Krkonoších: potvrzen výskyt 36 druhů. Doba výskytu: celoročně. Prostředí: ve vlhkých půdách, které příliš nevysychají. V lesích, na loukách. Jejich početnost může dosahovat od několika tisíc až do čtvrt milionu jedinců na 1 m2 půdy. Několik druhů snáší kyselé prostředí a žije i v rašeliništích. Biologie: roupice jsou máloštětinatci s bělavě zbarveným, tenkým, článkovaným tělem, dlouhým od několika milimetrů do dvou centimetrů. Na přední části těla je patrný opasek, podobně jako u žížal. Roupice jsou podobně jako žížaly obojetného pohlaví a při kopulaci si navzájem vyměňují samčí pohlavní buňky. Některé druhy se mohou množit i nepohlavně - rozpadem těla na několik částí. Každá část do několika dní obnoví chybějící tělní orgány a je z ní plnohodnotný jedinec schopný normálního života. Roupice se v půdě živí mrtvou rostlinnou hmotou, spolu s kterou pohlcují i půdní mikroorganismy. Významně se podílejí na tvorbě humusu a jeho promíchávání s minerálními částicemi. Jejich chodby zlepšují pórovitost půdy a tím její provzdušnění a také vsakování vody.

Ruměnice pospolná (Pyrrhocoris apterus) - výskyt v Krkonoších: hojná v podhůří, do hor stoupá jen tam, kde je její hlavní hostitelská rostlina lípa malolistá. Doba výskytu: setkáváme se s ní od dubna do září. Prostředí: vyskytuje se pospolitě na hřbitovech, v parcích, alejích s lípou, méně často s akátem nebo jírovcem. Biologie: ruměnice pospolná je oválná, s nápadnou černočervenou kresbou. Nohy má černé. Křídla nebývají vždy plně vyvinutá. Měří 7-12 mm. Larvy i imaga žijí společně a ve velkých skupinách, přezimují dospělí jedinci. Po přezimování aktivují za příhodných podmínek již koncem února, kdy se vyhřívají na kořenových nábězích a kmenech stromů. Na jaře k sobě samičky lákají samce sexuálně přitažlivými látkami (feromony). Páření předchází zásnubní rituál, spojení obou pohlaví je velmi pevné a může trvat řadu hodin. Samička klade vajíčka do vlhké půdy, listí a mechu, nebo do štěrbin kůry a poté hyne. Ruměnice se živí vysáváním semen rostlin, zejména oříšků lípy, ale i mrtvých živočichů či vajíček hmyzu. Nese různá krajová lidová pojmenování třeba muzikant, kanonýr, voják, maruška, francouz nebo kněžíček. Poznámka: podobným druhem je vroubenka červená (Corizus hyosciami), která ale má převážně červenou hlavu a štít.

Rus domácí (Blatella germanica) - video - výskyt v Krkonoších: může přežívat v některých teplých provozovnách s dostatkem potravy a úkrytů. Doba výskytu: celoročně. Prostředí: v člověkem vytvořených podmínkách, s teplotou celoročně nad bodem mrazu a dostatečnými potravními zdroji. Biologie: barva slámově žlutá, na štítu má dva tmavohnědé podélné pruhy. Velikost 10-15 mm. Samice vytváří pro vajíčka  rýhované pouzdro (ootéku), kterou nosí až do vylíhnutí nymf na konci zadečku. Snáší za život až 5 ooték se 40 vejci a vývoj trvá 2-8 měsíců. Rus domácí je teplomilný,  hyne při teplotě -5 stupňů Celsia do 30 minut a při -7 stupních Celsia do 1 minuty. Je všežravý, velmi pohyblivý a přestože má křídla, nelétá. Za potravou vychází z úkrytů, které obývá hromadně, v noci. Poznámka: podobnými druhy jsou zástupci rodu rusec (Ectobius), tmavá skvrna na jejich štítě však není dělená. Zajímavost: Švábi mezi sebou „mluví“ a zvou se na nejlepší pamlsky, tvrdí vědci.

Rusec lesní (Ectobius sylvestris) - výskyt v Krkonoších: hojný v nižších polohách i v blízkosti člověka. Doba výskytu: dospělci se objevují od června, přezimují larvy. Prostředí: lesní porosty, louky, parky a zahrady. Biologie: plochý, šedožlutý, s dlouhýma otrněnýma nohama a dlouhými tykadly. Samec se liší od samičky jak tmavším zbarvením, tak délkou křídel, která u něho zřetelně přesahují zadeček. Na štítu má samec rozsáhlou černou skvrnu zasahující do rohů štítu. Velikost rusce se pohybuje od 6 do 11 mm. Rusec lesní je volně žijící zástupce švábů, rychle běhá, dobře létá. Je býložravý, živí se pylem na květech trav. Samička klade vajíčka, do pro šváby typického, pouzdra tzv. ootéky, kterou dlouho nosí částečně vyčnívající ze zadečku. Poznámka: podobným druhem je rusec laponský (Ectobius lapponicus), který má skvrnu na štítu samce okrouhlou, nezasahující do rohů štítu.

Rybenka obecná (Lepisma saccharina) - výskyt v Krkonoších: především v nižších polohách. Doba výskytu: celoročně. Prostředí: rybenka podobně jako ostatní druhy této skupiny je teplomilná. V našich klimatických podmínkách žije pouze v lidských obydlích, především v kuchyních a koupelnách, kde je dostatečná vlhkost. V jižní Evropě se však tento druh vyskytuje i volně v přírodě. Biologie: živočich s jemným, štíhlým, dozadu zúženým tělem (délka 12 mm). Jeho stříbrošedé zbarvení způsobují šupinky pokrývající celé tělo. Na hlavě má dlouhá tykadla a složené oči, na hrudi tři páry nohou. Dokáží se poměrně rychle pohybovat. Rybenka je aktivní hlavně za soumraku a v noci. Je všežravá, ale přednost dává především potravě rostlinného původu. Může někdy škodit na potravinách (mouce, vločkách), papíru či textilu (bavlně, lnu, hedvábí). Jejich oblíbenou potravou jsou např. lepidla s obsahem škrobu. Proto ráda vyhledává staré knihy a poškozuje jejich vazbu nebo prokousává otvory do tapet. Větší škody však způsobuje pouze při přemnožení. Rybenky kladou až několik desítek světle hnědých vajíček, z nichž se zpravidla do několika týdnů vylíhnou mláďata, které se od dospělých na první pohled liší pouze svojí velikostí. Jsou to živočichové poměrně dlouhověcí - dožívají se 3-4 let, výjimečně i 6-8. Poznámka: rybenkám jsou blízce příbuzné chvostnatky - Archaeognatha. Spolu tvoří jednu ze dvou podtříd třídy hmyz - šupinušky (Thysanura). Chvostnatky žijí v hromadách kamení, v kamenitých sutích a u paty stromů, především na výslunných místech. Živí se řasami, lišejníky a zbytky rostlin. Při vyrušení na rozdíl od rybenek skáčí. V Krkonoších byl vzácně v nižších polohách zjištěn druh Machilis helleri.

Rýhonosec zelený (Lixus iridis) - výskyt v Krkonoších: v podhůří poměrně vzácně na příbřežní vegetaci. Doba výskytu: žije od června do srpna. Prostředí: osídluje údolní nivy, pobřežní vegetaci u vodních toků i nádrží, vlhké louky. Biologie: velký štíhlý nosatec o velikosti 13-17,5 mm, tmavě šedý až černý, v pruzích hustě žlutě poprášený. Nosec má poměrně dlouhý, válcovitý. Krovky má zakončené špičkou. Jeho vývoj probíhá na kerblíku lesním. Poznámka: podobným druhem je rýhonosec štíhlý (Lixus paraplecticus). Ohrožení: zdá se, že je v současnosti na početním vzestupu; nepatří mezi ohrožené druhy.

Rzounek vykrajovaný (Drepanepteryx phalaenoides) - výskyt v Krkonoších: vzhledem ke vzácnosti tohoto druhu je jeho rozšíření v Krkonoších neznámé, byl nalezen jen několikrát, např. na Rýchorách v nadmořské výšce okolo 1000 m. Doba výskytu: dospělci žijí od května do července. Prostředí: druh žije ve světlých lesích, zahradách a parcích. Biologie: rzounek vykrajovaný má hnědo až žlutorezavá křídla s jemnými tmavými liniemi, na konci charakteristicky vykrajovaná. Odtud je také odvozen odborný název druhu. V klidu nese křídla střechovitě složená nad tělem. Tvarem a barvou křídel, ale také tím, že dokáže úplně schovat hlavu dospodu pod tělo, dokonale napodobuje suchý list (příklad mimeze). Velikost těla se pohybuje mezi 11-16 mm, rozpětí křídel 22-34 mm. Larvy se vyvíjejí na různých listnatých stromech a keřích, jako např. na dubu, jilmu, černém bezu, vzácně i na jedli. Silně chlupaté larvičky, stejně jako dospělci se živí především mšicemi, hubí i některé závažné škůdce např. mšici jitrocelovou (Dysaphis plantaginea) či vlnatku krvavou (Eriosoma lanigerum). Kuklí se v kokonu, ve kterém také kukla přezimuje. Na jaře se objevují dospělci. Poznámka: podobným druhem je ještě vzácnější rzounek (Drepanepteryx algida), který je zřetelně větší. Ohrožení: jedná se o vzácný druh, který může být negativně ovlivněn změnou biotopu.

Sametka rudá (Trombidium holosericeum) - výskyt v Krkonoších: od nejnižších poloh po nejvyšší hřebenové partie. Doba výskytu: celoročně. Jsou však nápadné především na jaře, kdy povrch půdy ještě není pokryt vegetací. Prostředí: ve všech typech prostředí. Biologie: velký (až 4 mm), živě červeně zbarvený roztoč. Jeho povrch je měkký, hustě pokrytý krátkými brvami, které mu propůjčují sametový vzhled. Přední kónicky zúžená část těla nese bodcovité klíšťky, makadla a dva páry noh. Zbylé dva páry vyrůstají z vakovité zadní části těla. Po stranách přední části jsou umístěny na stopkách oči, jimiž však dokáže rozlišit pouze světlo a tmu. K orientaci sametce slouží především četné smyslové brvy. Sametky rudé jsou dravci. Dokáží uchvátit kořist převyšující velikost jejich těla. Po usmrcení ji vysávají. Mezi jejich častou potravu patří také vajíčka nejrůznějšího hmyzu. Šestinohé larvy (první vývojové stádium) se živí paraziticky. Přichycují se na nejrůznější bezobratlé (pavouky, sekáče, hmyz) a vysávají jejich krevní mízu. Poznámka: sametka rudá představuje jeden ze čtrnácti druhů "vyšších" sametek zjištěných na území Krkonoš. Jednotlivé druhy jsou si velmi podobné.

Saranče lesní (Gomphocerippus rufus) - výskyt v Krkonoších: spíše roztroušeně a lokálně, v místě výskytu může být i dosti početný. Doba výskytu: dospělá saranče žije od července do srpna. Prostředí: na teplejších a sušších horských a podhorských loukách a lesních okrajích, např. na výchozech vápence. Biologie: zbarvení většiny těla je hnědé, konec zadečku je oranžový. Tykadla tohoto druhu mají rozšířené, paličkovité konce zakončené bílou špičkou, takže tento druh lze bez obtíží rozeznat od ostatních sarančí. Samci jsou menší, o velikosti 14-16 mm, samičky jsou zřetelně větší s délkou mezi 17 až 23 mm. Ke komunikaci mezi pohlavími slouží vyluzování zvuků (stridulace). Samci vydávají zvuk třením stridulačního hřebínku na vnitřní straně stehna třetího páru nohou o vystouplé žilky na křídlech. 

Saranče obecná (Chorthippus parallelus) - výskyt v Krkonoších: žije hojně všude na loukách, ve vhodných letech i na smilkových holích. Doba výskytu: imaga se vyskytují od července až do října. Prostředí: suché i vlhčí podhorské a horské louky a travnatá tundra. Biologie: zbarvení je velmi proměnlivé, zelené, šedozelené a šedožluté až hnědé. Velikost samečků kolísá mezi 13 až 16 mm, u samiček mezi 18 až 22 mm. Saranče obecná je nenáročný býložravý druh. Sluchové ústrojí je umístěno, stejně jako u ostatních sarančí, na bocích prvního článku zadečku.  Poznámka: podobnými druhy jsou některá další obtížně odlišitelná saranče.

Saranče zelená (Omocestus viridulus) - výskyt v Krkonoších: rozšířený v podhůří, hojný i na horských loukách, v příznivých letech vystupuje do květnaté tundry karů i na hřebenové plošiny až do nadmořské výšky okolo 1500 m. Doba výskytu: dospělí žijí od června do října. Prostředí: na vlhčích, ale i suchých podhorských a horských loukách hojná saranče, v příznivých létech ji nalézáme i v tundře. Biologie: zbarvení je dosti proměnlivé, zelené až hnědé. Velikost samce činí max. 17 mm, kdežto samičky 17 až 24 mm.  Saranče zelená je býložravá. Pohybuje se lezením, při vyrušení odskočí a krátce plachtí s otevřenými křídly.

Sekáč chlumní (chobotnička) (Platybunus bucephalus) - výskyt v Krkonoších: hojně na celém jejich území. Doba výskytu: dospělci od května do září. Prostředí: hojný v lesích, kde ho zastihneme na povrchu půdy i na vegetaci. Hojný je i nad horní hranicí lesa, kde žije v klečových porostech a keříčkovité vegetaci - borůvčí  a vřesu. Biologie: délka těla u samců dosahuje 5-6 mm, u samic 7-8 mm. Tělo je zbarveno hnědočerně se stříbřitým mramorováním. Jeho středem se táhne tmavý pruh, který je lemován bílým okrajem. Zbarvení je však dosti proměnlivé, setkáme se i se zcela tmavými jedinci bez zřetelného středového pruhu. Oční hrbolek je nápadně široký a žlutobíle zbarvený. Makadla jsou charakteristicky otrněná a jejich koncové články jsou opatřeny nápadnými lalokovitými výrůstky. Kromě bezobratlých, které najde na povrchu půdy (roztoče, chvostoskoky a drobný hmyz), loví i létající hmyz. Mladí sekáči se líhnou z nakladených vajíček během července až srpna, přezimují a na jaře příštího roku dospívají.

Sekáč pestrý (Mitopus morio) - výskyt v Krkonoších: jeden z nejhojnějších druhů. Je nalézán od nejnižších po nejvyšší polohy. Doba výskytu: dospělci od července do října. Prostředí: velmi hojný v lesích. Spolu s druhem Platybunus bucephalus (sekáč chlumní) je rovněž dominantním druhem sekáče nad horní hranicí lesa a to jak v porostech kosodřeviny a na rašeliništích, tak i v travnaté a lišejníkové tundře. Biologie: délka těla samců bez končetin dosahuje 4-5 mm, samice jsou o něco větší (6-8 mm). Tělo samců je po celé své délce stejně široké. U samic je naopak zadeček širší než hlavohruď. Zbarvení je značně variabilní. Podklad bývá bělavý, žlutavý až hnědě růžový. Středem těla samců se táhne světle či tmavě hnědý až černý pruh, který je na konci hlavohrudi a na začátku zadečku zúžen. Zbarvení samic je podobné, ale světlejší. Oční hrbolek je malý a úzký. Jako většina druhů sekáčů je aktivní převážně v noci. Za podmračených dnů však může aktivovat i ve dne. Pohybuje se nejen po povrchu půdy,  ale i po vegetaci, skalách a kmenech stromů. Je-li vyrušen, snaží se co nejrychleji schovat do nejbližší škvíry. Živí se dravě drobnými bezobratlými. Vajíčka klade samice během léta do skulin v půdě nebo do spadaného listí. Vajíčka se však nezačnou vyvíjet hned po nakladení, ale prodělávají tzv. diapauzu. Ta je přerušena teprve na podzim, kdy teploty klesnou k 5 stupňům Celsia. To umožňuje celé populaci synchronizovat svůj vývojový cyklus. Pohlavní zralost a rozmnožování tak nastává u všech jedinců ve stejnou dobu. Mladí sekáči se líhnou až na jaře příštího roku. Podobají se dospělcům a liší se od nich především menší velikostí. Začátkem léta dospějí a žijí až do příchodu prvních mrazů. Diapauza též způsobuje, že dospělci se v přírodě objevují každoročně pravidelně během července.

Sekáč rohatý (Phalangium opilio) - výskyt v Krkonoších: místy hojný v nižších polohách. Doba výskytu: dospělci od července do října. Prostředí: především v blízkosti lidských sídel, také na loukách. Biologie: velký druh (samec 4-6 mm, samice 5-7 mm) s robustníma nohama. Druhý článek samčích klepítek je protažen v nápadný růžek, směřující dopředu. Samec má na těle výrazný šedohnědě až černohnědě zbarvený pruh na šedobílém podkladu. Okraje malého očního hrbolku jsou lemovány několika trny. Sekáč rohatý je jeden z mála druhů sekáčů, který upřednostňuje otevřená a osluněná místa. Je aktivní i za slunečných dnů a je tolerantní k značnému kolísání vlhkosti. Jeho končetiny, tak jako u většiny běžných druhů sekáčů, se lehce odlamují a po odlomení ještě určitou dobu vykonávají trhavé pohyby. Často tak odlákají pozornost útočníka a svému majiteli tak zachrání život. Poznámka: na lidská sídla je vázán i sekáč obecný (Opilio parietinus), který je stejně velký jako sekáč rohatý, je však zbarven šedozeleně se světle šedohnědým mramorováním, bez zřetelného tmavého středového pruhu.

Sekáč skalní (Leiobunum rupestre) - výskyt v Krkonoších: v submontánním a montánním stupni. Doba výskytu: dospělci od června do října. Prostředí: přednostně v listnatých a smíšených lesích, vyskytuje se však i v lesích jehličnatých. Biologie: tělo samce (4 mm) je ze svrchní části černé s tmavě modrým nádechem, okraj hlavohrudi je zbarven smetanově oranžově. Základní zbarvení samice (6 mm) je šedostříbřité, se zřetelným tmavým středovým pruhem a tmavým mramorováním po stranách těla. Nohy jsou velmi dlouhé a jemné. Oční hrbolek je malý. Poznámka: příbuzný druh Leiobunum limbatum žije v okolí lidských sídel a na úpatí Krkonoš, kam se rozšířil pravděpodobně teprve nedávno (zjištěn např. ve Vrchlabí). Samec je nápadně světle cihlově červeně zbarven. Základní zbarvení samice je též načervenalé s tmavými příčnými pruhy a skvrnami. Nohy jsou velmi dlouhé, druhý pár může dosahovat až 9 cm. Při vyrušení často rozkmitá své tělo na tenkých nohách nahoru a dolů a snaží se tak uniknout pozornosti.

Sekáč titánský (Gyas titanus) - výskyt v Krkonoších: lokálně v montánním stupni. Doba výskytu: dospělci od května do října. Prostředí: žije pouze v místech se stálou a vysokou vzdušnou vlhkostí a stálou a nízkou teplotou. Především ve stinných lesích, na vlhkých skalách, v stinných roklích a též v podzemních prostorách. Biologie: jeden z největších druhů našich sekáčů (samec 6-9 mm, samice 10-12 mm). Tělo samce je zbarveno černě, se světlejším úzkým pruhem ve středové části a po stranách očního hrbolku. Mladší jedinci mají světlé skvrny i po stranách hlavohrudi a zadečku. Spodní strana těla je světlá.

Sítinovka zelená /křísek zelený/ (Cicadella viridis) - výskyt v Krkonoších: všude v nižších polohách na mokrých loukách, slatiništích a rašeliništích hojná. Doba výskytu: dospělce najdeme od července až do října. Prostředí: druh žije na vlhkých loukách, pobřežní vegetaci, zamokřených lesních pasekách, mokřinách a rašeliništích. Biologie: má okrouhlou, dopředu protaženou žlutou hlavu, stejně jako nohy, opatřené řadami štětin a trnů. Přední křídla a větší část předohrudi má jasně zelenou, u samců tmavomodrou až modročernou barvu. Velikost kolísá mezi 6-9 mm. U tohoto druhu přezimují vajíčka, larvy sají na ostřicích, sítinách, skřípině a vrbách. Druh byl pozorován hromadně i na ovocných stromech (letorostech i plodech) a zavlažované zelenině. Poznámka: v naší přírodě žije několik podobných druhů, jejichž odlišení je velmi obtížné.


Zdroj: Jan Vaněk, Jiří Flousek, Jan Materna; Správa KRNAP, Atlas krkonošské fauny, Nakladatelství Karmášek, České Budějovice (2011), ISBN: 978-80-87101-31-5;

 
© vejacv.albums.cz - vytvořte si také své webové stránky zdarma