Reklama: Bezpečnostní schránka Co to je bezpečnostní schránka.
Navigace: Krkonoše > Atlas krkonošské fauny, I.část: bezobratlí > Můra sivá - Plachetnatka vidlicová

Můra sivá - Plachetnatka vidlicová


Obrazový atlas krkonošské fauny

Můra sivá (Papestra biren)
- výskyt v Krkonoších:
v podmáčených smrčinách a na lesních i hřebenových rašeliništích nepříliš hojný druh. Doba výskytu: létá od konce dubna až do července. Prostředí: vlhké a podmáčené lesy, světliny, louky a rašeliniště. Biologie: šedá můra s rozpětím křídel 33-38 mm. Motýli jsou aktivní v noci, kdy také kladou samičky do velké snůšky svá vajíčka. Housenky jsou rezavohnědé s tmavými opakovanými V na hřbetě. Za potravu jim slouží především borůvka, přijímají i další keříky (vlochyni, maliník) nebo listnaté stromy (břízu, vrbu a olši). Přezimuje kukla v řídkém zámotku, který si upletla v zemi. Poznámka: je podobná některým dalším můrám, spolehlivě ji může určit jen odborník.

Nomáda (Nomada bifasciata) - výskyt v Krkonoších: prozatím byla nalezena pouze na teplých lokalitách, její celkové rozšíření není známé a bude nutné je doplnit. Doba výskytu: je aktivní od konce dubna do začátku června. Prostředí: louky a pastviny, xerotermní (suché a teplé) trávníky vhodné pro hnízdění hostitele. Biologie: drobná včelka podobná vose o velikosti od 8 do 12 mm. Stejně jako další nomády není schopná založit vlastní hnízdo. V době nepřítomnosti pískorypky Andrena gravida vniká do jejího hnízda a tam naklade do otevřených komůrek svá vajíčka. Pokud je při této činnosti přistižena, nedochází kupodivu k žádnému dramatickému střetu. Ve slinách nomády je přítomna látka vonící stejně jako látky způsobující charakteristický pach hostitelky, což otupí její obranné mechanismy. Jedná se o tzv. pachovou mimezi. Vylíhlé larvy zahubí vajíčko hostitelky a živí se snesenými zásobami, žijí tedy na cizí účet. Jedná se o hnízdní parazitismus, nomády jsou proto nazývány kukaččí včely. Dospělce nacházíme často na jarních květech např. podbělu lékařského, smetánky lékařské, pryšce chvojky, mochny a vrby.  Poznámka: podobnými druhy jsou další nomády, spolehlivé určení může provést jen odborník.

Obaleč stříbročarý (Ptycholoma lecheanum) - výskyt v Krkonoších: přesnější rozšíření bude nutné teprve zjistit, druh je nalézán hlavně v bukových porostech. Doba výskytu: během roku vytváří jednu generaci, jejíž motýli létají v květnu a v červnu. Prostředí: žije ve vlhkých listnatých lesích, parcích i zahradách. Biologie: přední křídla má okrově hnědá s úzkými stříbrnými proužky. Spodní křídla jsou tmavě šedá. Rozpětí křídel 16-20 mm. Housenka je polyfágní. Zdržuje se mezi hedvábným vláknem spředenými listy rozmanitých druhů listnatých stromů a keřů. Kuklí se na jaře.

Obaleč vikvový (Ancylis badiana) - výskyt v Krkonoších: přesné rozšíření není známé, druh byl zjištěn v listnatých lesích i na horských loukách. Doba výskytu: podle nadmořské výšky jedna až dvě generace od dubna do června a od července do srpna. Prostředí: listnaté a smíšené lesy, kosené i nekosené louky, parky a zahrady. Biologie: přední křídla o rozpětí 12-16 mm jsou pestrá, s hnědou, skořicově hnědou a béžovou kresbou (viz foto), zadní okraj křídla nese dlouhé světlé třásně. Housenky se vyvíjejí v červnu a pak zase v srpnu na listech kypreje, hrachoru, vikve a jetele, které spřádají dohromady. Poznámka:  podobným druhem je obaleč Ancylis unculana.

Očnatka červenohnědá (Sicus ferrugineus) - výskyt v Krkonoších: často pozorovaná v podhůří i na lesních loukách. Doba výskytu: žije od května do září. Prostředí: častý výskyt na květech, zejména chrastavců a hvězdnicovitých rostlin na loukách, mezích, osluněných stráních, mýtinách a lesních okrajích. Biologie: rezavá, štíhlá moucha, velká 8-13 mm, s velkou, zpředu žlutavou hlavou. Zadeček má charakteristicky ohnutý dospodu pod tělo. Samička za letu s obdivuhodnou přesností klade vajíčko na zadeček čmeláka, který je zanese do hnízda. Larva je parazitická, živí se zásobami v hnízdě, vysává i čmeláčí larvy. Tady se i kuklí a v tomto stádiu přezimuje. Poznámka: podobné jsou další dva, daleko vzácnější druhy z tohoto rodu, jejich rozlišení může provést jen odborník.

Ohniváček hřebenorohý (Schizotus pectinicornis) - výskyt v Krkonoších: místy častější v listnatých lesích nižších poloh. Doba výskytu: brouky nalézáme od května do července. Prostředí: dospělci se pohybují na pařezech, padlých kmenech, listech a květech. Larvy žijí pod kůrou stromů. Biologie: červený brouk s černou hlavou, tykadly a nohama. Na štítu má černou skvrnu, krovky jsou jemně ochlupené. Samci mají hřebenitá tykadla, samičky pilovitá (samička na stonku květu). Velikost mezi 8-9 mm. Ploché larvy se vyvíjejí pod kůrou listnáčů, hlavně buků, bříz a vrb, kde loví larvy podkorního hmyzu. Poznámka: podobným druhem je podstatně větší (14-18 mm velký) červenáček ohnivý (Pyrochroa coccinea).

Ohniváček modrolemý (Lycaena hippothoe) - výskyt v Krkonoších: hojný druh na horských loukách. Doba výskytu: motýli poletují od konce května do počátku srpna. Prostředí: vlhké a bažinaté louky, slatiniště, přípotoční nivy, extenzivní pastviny. Biologie: první pár ohnivých křídel samečka je černě lemován s kovově modrým předním okrajem, zadní okraj druhého páru křídel je modrý. Křídla samičky jsou hnědá s oranžovým okrajem a různě rozsáhlým oranžovým zbarvením v předním křídle. Rozpětí křídel se pohybuje od 28 do 32 mm. Samečci jsou teritoriální, svá území si hájí proti ostatním samcům. Potravou tmavě zelených housenek je šťovík kyselý a rdesno hadí kořen. Poznámka: díky ohnivému zbarvení a modrému lemu je nezaměnitelný. Ohrožení: lokální, zejména nížinné populace mohou být ohroženy odvodňováním vhodných lokalit. Druh však není ohrožený.

Okáč bojínkový (Melanargia galathea) - výskyt v Krkonoších: v podhůří a nižších polohách hor vcelku hojný. Doba výskytu: letová perioda trvá od konce května až do srpna. Prostředí: vlhké i sušší louky, křovinaté plochy, rozvolněné světlé lesy, člověkem vytvořené biotopy, jako jsou železniční a silniční náspy a zářezy. Biologie: tento druh okáče má velmi nezvyklé zbarvení. Na rubu křídel má pro okáče typické oční skvrny. Velikost těla kolísá mezi 23-28 mm, rozpětí křídel od 45 do 55 mm. Samička těsně před odložením vajíčka vzlétá a za letu jej vypouští volně na terén. Housenky jsou zelené či hnědé a živí se kostřavami, válečkou, sveřepem vzpřímeným, ale také bojínkem a medyňkem. Kuklí se po přezimování.

Okáč horský (Erebia epiphron) - výskyt v Krkonoších: ve východních Krkonoších vznikla z 50 oplozených samic, přenesených do prostoru Luční hory (zhruba 1500 m n.m.) J. Soffnerem v letech 1932-33, stabilizovaná a poměrně početná populace. Doba výskytu: létá od počátku července do poloviny srpna. Prostředí: horský druh obývá alpínské trávníky, sestupuje však, zejména podél cest a po loukách na bezlesých enklávách, do nižších poloh. Biologie: malý tmavě hnědý okáč s oranžovými pruhy a typickými očky v křídlech. Rozpětí křídel 30-35 mm. Samci se líhnou dříve než samice (tzv. protandrie). Za slunného a málo větrného počasí poletují (patrolují) v dopoledních hodinách a hledají samičky. Odpoledne vyhledávají potravu, nektar, na květech rdesna hadího kořene, starčků a jestřábníků. Za větru a pošmourna sedí na travách, borůvkách a vřesu. Při vyrušení se trhavými pohyby propadají hlouběji do vegetace. Housenky se živí kostřavou nízkou, metličkou křivolakou a metlicí trsnatou. Vývoj je jednoletý, za nepříznivého průběhu počasí se však může prodloužit do dalšího roku. Poznámka: podobným druhem je okáč rudopásný (Erebia euryale), má však na okraji křídel černobílé třásně.

Okáč rudopásný (Erebia euryale) - výskyt v Krkonoších: hojný druh zhruba od 700 m n.m. výše, zejména ho najdeme na květech starčků, jestřábníků, havéze a rdesna. Doba výskytu: létá od konce června do konce srpna. Prostředí: osídluje paseky a vlhké louky, smrkové lesy a arktoalpínskou tundru. Biologie: motýl je tmavě hnědý, ve vnější polovině křídla je umístěna široká žlutooranžová příčná páska. V ní jsou tři, někdy čtyři očka, z nichž třetí vybočuje z jejich linie. Podobný je i druhý pár křídel, ten má na rubu u samic šedivý až zelenožlutý širší pruh, u samců je celý tmavý, někdy s několika světlými tečkami. Velikost těla je 20-25 mm, rozpětí křídel 33-40 mm. Vývoj je dvouletý. Přezimují vajíčka, vylíhlé housenky zhruba v polovině svého vývoje opět přezimují.  Živí se horskými druhy trav, např. smilkou tuhou, metličkou křivolakou a kostřavou nízkou. Motýl poletuje za slunečného počasí, nejvíce v dopoledních hodinách. Poznámka: okáč rudopásný byl popsán z Krkonoš v roce 1805. Podobným druhem je okáč černohnědý (Erebia ligea).

Okružák ploský (Planorbarius corneus) - další foto - výskyt v Krkonoších: v několika umělých nádržích v podhůří je poměrně hojný. Doba výskytu: aktivuje v rozmezí březen až listopad, přezimuje zahrabán na dně v bahně. Prostředí: stojaté nebo jiné klidné vody s bohatou vegetací. Biologie: jeden z našich největších vodních plžů s jemně rýhovanou ulitou, jejíž barva může být rudohnědá nebo olivově až tmavě hnědá. Barva těla je tmavě hnědá až černá, tykadla jsou nitkovitá, poměrně dlouhá. Šířka ulity 25-30 mm, výška 10-15 mm. Patří mezi plicnaté plže, musí tedy k obnově zásoby vzduchu spěchat ke hladině. Jako u všech okružákovitých má jeho krev červenou barvu, což je způsobeno přítomností červeného krevního barviva, které mají i obratlovci, hemoglobinu.

Osenice černé C (Xestia c-nigrum) - výskyt v Krkonoších: nalézáme ji od nejnižších poloh až po hřebenovou tundru. Doba výskytu: vyskytuje se ve dvou generacích od května do června a od července do začátku listopadu. Prostředí: osídluje rozmanité biotopy, lesní okraje a paseky, louky a pastviny, pobřežní nivy i parky a zahrady. Biologie: přední křídla o rozpětí 35-42 mm jsou šedo nebo purpurově hnědá, ve středním poli s černou kresbou připomínající široké písmeno C. Spodní křídla jsou světlá, žlutavá či šedavá. Druh je tažný, takže místní populace jsou ve druhé generaci doplňovány jedinci z jihu. Část druhé generace se na podzim zase na jih vrací. Šedé až červenohnědé housenky žijí na bylinách, např. na jitrocelu, šťovíku, kopřivě, starčku, jetelu, vrbovce a celé řadě dalších, jsou široce polyfágní. Za mírné zimy přijímají potravu po celé období. Poznámka: druh lze podle C kresby dobře rozpoznat.

Osenice šťovíková (Noctua pronuba) - výskyt v Krkonoších: všude hojná, zalétá až do hřebenové tundry. Doba výskytu: motýli létají od června do září, v létě prodělávají zhruba měsíční diapausu (neaktivní období). Prostředí: louky, světliny, lesní okraje, úhory a ruderály, pobřežní vegetace, parky a zahrady. Biologie: tento druh osenice má přední křídla barevně velmi proměnlivá od šedé a žlutošedé, přes rezavou až po tmavě hnědou. Obvykle jsou rozpoznatelné ledvinitá a oválná skvrna v polovině křídla. Zadní křídla jsou oranžově žlutá s úzkou černou páskou při vnějším okraji. Délka těla dosahuje 30 mm, rozpětí křídel 60 mm. Motýli létají v noci, přes den se ukrývají pod kůrou, poleny, v opadance i v lidských příbytcích. Po vyrušení mizí rychlým klikatým letem ve vegetaci. Zelenavé, žluto či šedohnědé housenky s přerušovanou černobílou řadou proužků po bocích hřbetu jsou polyfágní, požírají různé šťavnaté byliny (šťovík, pampeliška, rdesno, kopřiva), trávy, listnaté keře i zeleninu. Část housenek se může zakuklit a motýli se líhnou již v témže roce, část přezimuje, za mírné zimy i přijímá potravu, a pak se po přezimování kuklí v řídkém kokonu. Poznámka: podobnými druhy jsou některé další osenice se žlutými spodními křídly.

Ostnohřbetka křovinná (Centrotus cornutus) - výskyt v Krkonoších: častý druh na lesních okrajích, v nižších polohách, nevystupuje na hřebeny. Jeho rozšíření není zcela známé, protože bývá snadno přehlédnutelný. Doba výskytu: imaga se vyskytují v období květen až srpen. Prostředí: suché i vlhké biotopy, okraje lesa, paseky, křoviny, parky i zahrady. Biologie: tělo o velikosti 8-10 mm je černohnědé, křídla a nohy světlejší. Předohruď je vyklenutá, shora téměř překrývá malou hlavu. Uprostřed ní se táhne kýl, pokračující na dlouhý, tenký, vlnkovitě prohnutý trn, který je dlouhý jako tělo. Po stranách předohruď vybíhá ještě ve dva další ostré trojúhelníkovité trny. Druh je výborně maskován a téměř neviditelný ve svém životním prostředí. Dospělci sají na mladých nízkých topolech, dubech, lísce a ostružiníku, larvy žijí na kořenech pcháčů, bodláku, kopřivy, vrbovky a dalších. Vývoj je dvouletý, přezimují larvy. Poznámka: podobným druhem je ostnohřbetka janovcová (Gargara genistae), je ale zřetelně menší a postranní trny na předohrudi jsou zcela nepatrné.

Páskovka hajní (Cepaea nemoralis) - výskyt v Krkonoších: je dosti rozšířená např. ve Vrchlabí, ale jen v městské zástavbě, stejně tak na dalších místech je její výskyt podmíněn přítomností člověka. Doba výskytu: od jara do podzimu, přezimuje zahrabaná v půdě. Prostředí: původně lesní druh obývající i teplejší lokality s křovinami se šíří jako synantropní, někde obývá jen parky a zahrady v blízkosti sídel. Biologie: plž s téměř kulovitou jemně rýhovanou ulitou. Její zbarvení je velmi proměnlivé. Na žlutém nebo růžovém podkladu je různý počet podélných tmavohnědých pruhů, které někdy splývají, jindy mohou zcela chybět. Tělo je šedé, velikost ulity kolísá mezi 18 a 25 mm. Její potravu  tvoří hlavně odumřelé a hnijící části rostlin, ale také čerstvé rostliny, houby a řasy, nepohrdne ani zdechlinou, zvláště jiných plžů. K rozmnožování dochází ponejvíce na jaře. K vzájemnému vydráždění používají obojetní plži aragonitový (=uhličitan vápenatý) "šíp lásky", který je čtverhranný, na bázi rozšířený do jakési koruny. Vajíčka jsou kladena do půdy v období od července do srpna. Mladí plži se líhnou po třech týdnech. Poznámka: velmi podobným druhem je páskovka keřová (Cepaea hortensis), žijící na stejných místech (někde se oba druhy potkávají) a vyznačují se podobnou variabilitou ve zbarvení; viz také Diverzita páskovek rodu Cepaea a článek Takový je šnek.

Páteříček žlutoústý (Ancistronycha abdominalis) - výskyt v Krkonoších: špíše ojediněle od podhůří až na horní hranici lesa. Doba výskytu: od května do července, jednotlivě ještě v srpnu. Prostředí: obývá listnaté i jehličnaté lesy a jejich okraje, lesní louky, křovinaté stráně. Biologie: štíhlý měkký brouk s hlavou černou na temeni a v zátylku a žlutooranžovou až červenou v přední části. Štít a zadeček jsou také oranžové. Nohy a tykadla jsou téměř celá černá, krovky tmavomodré či zelenomodré s kovovým leskem. Velikost 11-14,5 mm. Dospělí brouci naletují na květy, kmeny stromů a kameny. Jsou draví, stejně jako larvy požírají různé bezobratlé, ale nepohrdnou ani rostlinnou stravou. Během roku se vyvíjí jedna generace. Poznámka: podobné jsou další druhy páteříčků, k jejich odlišení je třeba použít určovací klíč.

Pavoučnice sněžná (Chionea lutescens) - výskyt v Krkonoších: nepříliš hojná v lesním stupni, na hřebenech vzácnější. Doba výskytu: od prosince do března. Prostředí: nalézáme ji především na sněhové pokrývce při teplotách okolo 0 stupňů Celsia.. Biologie: mouchu pavoučnici si můžeme lehce splést s pavoukem. Má dlouhé chlupaté nohy a pohybuje se "pavoučím stylem". Na rozdíl od pavouka má o jeden pár nohou méně, tedy pouze tři páry. Křídla by jí na sněhu a při nízkých teplotách byla na obtíž a tak během vývoje zakrněla až na drobounké šupinky. Druhý pár, přeměněný stejně jako u ostatních dvoukřídlých v kyvadélka, zůstal zachován, protože nese důležité smyslové orgány. Velikost mouchy 3-6 mm. Na sněhu prožívá téměř celý svůj dospělý život, musí být velmi otužilá a aktivní i při teplotách pod nulou. Po kopulaci klade samička vajíčka do půdy, larvy se živí tlejícími částmi rostlin a opadankou. Poznámka: podobným druhem je pavoučnice (Chionea araneoides), poznáme ji podle odlišné stavby tykadel.

Pěnodějka červená (Cercopis vulnerata) - výskyt v Krkonoších: je velmi hojná na podhorských i horských loukách, na hřebeny nevystupuje. Doba výskytu: dospělci se vyskytují v nižších polohách od května, ve vyšších polohách v červnu až srpnu. Prostředí: pěnodějky žijí na bylinách a travách, na suchých až mírně vlhkých loukách, křovinách, lesních okrajích, zahradách a parcích. Biologie: velikost 9-10,5 mm. Na předních křídlech má jasně červené skvrny napodobující výstražné zbarvení jiných druhů hmyzu, které upozorňuje na jejich "nejedlost". Podobné zbarvení mají i příbuzné pěnodějky, jedná se tedy asi o Batesovy mimikry u celé této skupiny. Dovede skákat pomocí zadních nohou. Před pářením vydávají samci zvuk stridulačním orgánem umístěným po stranách 1. článku zadečku a doprovázejí jej rychlými údery křídel, které zřejmě jeho účinek zesilují. Poté se samec dotýká předníma nohama špičky předních křídel samičky. Po kopulaci klade samička vajíčka do blízkosti živné rostliny. Larvy žijí na kořenech v komůrce v pěnovém obalu. Ten jim poskytuje ochranu před nepřáteli a stabilní podmínky pro vývoj, zejména teplotu a vlhkost. Tady také přijímají potravu z vodivých pletiv rostlin a přezimují. Během roku se vyvíjí jedna generace. Poznámka: podobné jsou ještě tři další druhy, ale mají méně zvlněnou pásku na krovkách.

Pěnodějka olšová (Aphrophora alni) - výskyt v Krkonoších: na keřích i bylinách, nejčastěji na vrbách všude hojný, v hřebenové tundře se však nevyvíjí. Doba výskytu: imaga žijí od června do října. Prostředí: druh osídluje lesní okraje, louky, křoviny, zahrady a parky. Biologie: zbarvení těla a křídel je žlutohnědé, nohy jsou v barvě těla s tmavšími kroužky. Velikost se pohybuje mezi 7-11 mm. Pro kladení vajíček si samička vybírá mladé vrby, olše topoly, ale také ostružiník, bodlák, pryskyřník a řadu dalších rostlin. Vajíčka přezimují, vylíhlé zelenavé či žlutavé larvičky si vytvářejí ze svých napěněných tekutých výkalů pěnový obal, nutný pro jejich další vývoj. Poznámka: vědecký název celého rodu má kořeny v řeckém označení pěny (aphros). Podobná je např. pěnodějka vrbová (Aphrophora salicina). Bezpečné určení zaručí pouze odborník.

Perleťovec stříbropásek (Argynnis paphia) - výskyt v Krkonoších: v podhůří i nižších polohách hor patří mezi hojné a nápadné druhy. Doba výskytu: létá od července do poloviny září. Prostředí: listnaté a smíšené lesy, jejich okraje, paseky a loučky s bohatou vegetací, přípotoční nivy. Biologie: pro tento druh je charakteristická pohlavní dvojtvárnost, sameček je žlutooranžový až žlutohnědý s tmavohnědými skvrnami, samička je celkově tmavší, šedookrová až zelenohnědá. Sameček má uprostřed předních křídel pruhy se šupinkami, které uvolňují sexuální feromon. Rozpětí křídel 55-65 mm. Housenky se líhnou na podzim a přezimují. Jsou šedé až černé s červenavým pruhem na hřbetě a rozvětvenými trny, živí se listy violky, maliníku a ostružiníku. Za dne jsou ukryté, za potravou vycházejí v noci. Poznámka: díky stříbrným pruhům na rubu křídel není zaměnitelný s jiným druhem.

Pestrokrovečník mravenčí (Thanasimus formicarius)viz také - výskyt v Krkonoších: lokálně hojný druh až k horní hranici lesa. Doba výskytu: je aktivní od dubna do října. Prostředí: jehličnaté lesy, borové i smrkové. Biologie: pestře zbarvený, 7-11 mm velký brouk, jehož krovky nesou dva bílé zvlněné příčné pruhy. Základní zbarvení je černé, spodní strana těla je červená. Brouci a také červené larvy jsou dravci. Imaga loví larvy i dospělé kůrovce; povalí brouka na záda, přidrží si ho nohama a odkousnou mu hlavu a štít. Pak sežerou zbytek. Za den tak zlikvidují 3-5 jedinců. Larvy se živí v mládí nejprve detritem, později loví pod kůrou larvy, kukly i měkké žluté kůrovce. Přezimují larvy, kukly i dospělci. Poznámka: podobným druhem je vzácnější pestrokrovečník (Thanasimus femoralis), který má středo a zadohruď zespodu černé. Ohrožení: druh není ohrožený, často však končí ve feromonových lapačích na lýkožrouta smrkového (Ips typographus), jehož pohlavní feromony ho lákají.

Pestřenka (Sericomyia lappona) - výskyt v Krkonoších: lokálně běžnější na lesních rašeliništích a hřebenech hor. Doba výskytu: dospělci žijí od května do července. Prostředí: nacházíme je na květech na loukách, rašeliništích a lesních okrajích. Biologie: černá pestřenka s průhlednými žlutými až červenožlutými křídly, na zadečku má tři bílé či žlutavé, úzké příčné proužky. Velikost 12-14 mm. Válcovité larvy se vyvíjejí v rašelinných tůňkách a prameništích. Poznámka: podobným druhem je pestřenka tichá (Sericomyia silentis), je však trochu větší, příčné pruhy na zadečku má širší a okrové.

Pestřenka pastvinná (Rhingia campestris) - výskyt v Krkonoších: v nižších partiích na celém území hor téměř hojná. Doba výskytu: létá od dubna do září a vytváří několik generací. Prostředí: květnaté louky a pastviny, potoční nivy, okraje lesů a cest. Biologie: druh je nápadný svou hlavou, prodlouženou v nápadný rezavý rypáček, do kterého je zespodu uložen dlouhý sosák. Zadeček má oválný tvar a je zbarvený hnědožlutě s podélným tmavým pruhem uprostřed. Velikost 8-10 mm. Dospělci sají na květech, samičky kladou vajíčka na vegetaci poblíž kravského trusu, jímž se živí jejich otrněné larvy. Kuklí se a zimu přečkávají v zemi. Poznámka: podobným druhem je pestřenka (Rhingia rostrata), jejíž zadeček je většinou žlutooranžový.

Pestřenka prosvítavá (Volucella pellucens) - výskyt v Krkonoších: je hojná od podhůří až do lesního stupně. Doba výskytu: létá od května do září. Prostředí: žije na okrajích lesa, pasekách, loukách, mezích a v okolí cest. Biologie: je poměrně velká, okolo 11-15 mm, nohy, tělo a zadeček jsou leskle černé, pouze druhý zadečkový článek je bílý. Křídla jsou čirá, u kořene žlutorezavá, uprostřed s centrální černou skvrnou. Imaga nalezneme nejčastěji na květech, zejména miříkovitých rostlin, ale také na vytékající míze stromů. Samička klade v nestřeženém okamžiku vajíčka do blízkosti hnízd vos a čmeláků. Larvy pronikají dovnitř a živí se odpadky, mrtvými těly a snad i plodem hostitelského druhu. Kuklí se a přezimují v hnízdě či v půdě pod hnízdem.

Pestřenka smrtihlávka (Myathropa florea) - výskyt v Krkonoších: je hojná po celém území, nezalétá na hřebeny. Doba výskytu: žije od dubna do září. Prostředí: navštěvuje různé květy a květenství miříkovitých a složnokvětých rostlin na loukách, mezích, lesních okrajích, pasekách a zahradách. Biologie: jedna z velkých pestřenek, jejíž základní barva je černá, je však potlačena rozsáhlými žlutými skvrnami. Nejnápadnější jsou zvlněné pásky na hrudi, připomínající stylizovanou umrlčí lebku. To se promítlo do některých národních názvů, včetně českého. Husté ochlupení je převážně světle žluté. U samců se oči dotýkají, u samiček jsou oddělené páskou. Smrtihlávka dosahuje velikosti 12-15 mm. Dospělé mouchy jsou plaché a rychlé, křídla vydávají za letu jemné, ale zřetelné bzučení. Živí se nektarem na květech, zatímco jejich larvy jsou saprofágní (množí se nepohlavním dělením), žijí ve stojatých vodách s vysokým obsahem organického znečištění, jako jsou příkopy a vodní kanály, drobné nádržky ve vykotlaných pařezech či kmenech (tzv. dendrotelmy), zahradní jímky se zahnívajícím listím, řidčeji i v močůvce. Přezimují vajíčka a snad i starší larvy.

Pijavka koňská (Haemopis sanguisuga)video - výskyt v Krkonoších: v rybnících, ba i koupalištích při úpatí hor hojná. Doba výskytu: celoročně. Prostředí: ve stojatých i pomalu tekoucích vodách, rybnících, jezerech, velkých bažinách, slepých ramenech řek i příkopech, snáší i mírné znečištění. Biologie: pijavka koňská patří délkou svého těla (až 10 cm) mezi naše největší pijavky. Její zbarvení je charakteristické, svrchní strana těla je tmavě hnědá, spodní část je žlutozelená nebo světle hnědá. Pohybuje se "píďalkovitým" pohybem, při kterém přitahuje zadní konec těla k přednímu s vyklenutím prostřední části nebo plave vlněním celého těla. Své tři ozubené chitinové čelisti používá k požírání nejrůznějších vodních bezobratlých, měkkýšů, které napadá i v jejich ulitě, nebo larev hmyzu. Troufne si dokonce i na pulce a larvy dalších obojživelníků, lidskou kůži ale neprořízne, nemusíme se jí tedy obávat.

Pilatka (Tenthredo arcuata) video - výskyt v Krkonoších: je nalézána od podhůří do lesního stupně. Doba výskytu: imago žije od dubna do srpna, nejhojnější je v květnu a červnu. Prostředí: lesní okraje, louky, meze, parky, nikde není vzácná. Biologie: hlava této pilatky je černá, pouze v obličejové části bílá. Tykadla jsou, kromě žlutého prvního článku, také černá, stejně jako hruď, na níž jsou jen menší žluté skvrny. Zadeček má žlutou barvu, na každém článku v hřbetní části je široký černý lem. Nohy jsou žluté s černým podélným pruhem. Celkově připomíná tato pilatka o velikosti okolo 10 mm vosu. Imaga jsou dravá, živí se hmyzem, který loví často na miříkovitých rostlinách. Larvy jsou aktivní v noci, požírají listy jetelu plazivého. Přezimují v komůrce v zemi. Poznámka: podobnými druhy jsou další pilatky z komplexu, který se okolo tohoto druhu vytvořil.

Pilořitka fialová (Sirex juvencus) - výskyt v Krkonoších: ve smrčinách, ale nepříliš častý. Doba výskytu: létá od května do září. Prostředí: borové a smrkové lesy. Biologie: černý druh se žlutooranžovýma nohama a u základu i tykadly. Zadeček má modravý či modrofialový lesk. U samců bývá zadeček žlutočervený kromě báze u konce, které jsou modročerné. Chybí mu pochopitelně i kladélko, které u samičky mírně přesahuje zadeček. U tohoto druhu se tedy vyskytuje pohlavní dvojtvárnost i dvoubarevnost. Velikost samečků je 12-28 mm, samiček 15-30 mm. Pro kladení vajíček vyhledávájí samičky padlé mrtvé dřevo nebo stromy oslabené, umírající. Vajíčka kladou po dvou pod kůru, celkem jich každá vyprodukuje 350-480. Každé vajíčko je pokryté spórami hub  Amylostereum areolatum, jejichž zásobu přechovává samička ve váčcích v zadečku. Bílé slepé larvy se zakrnělýma nohama se vyvíjejí v borovicích, smrcích a jedlích. Hloubí ve dřevě chodbu, kterou za sebou ucpávají drtí. Živí se myceliem dřevokazné houby, kterou byly infikovány stěny chodby již při kladení vajíčka. Larvy se po dvou až třech, výjimečně až po šesti letech kuklí v kuklení kolébce vyhlodané pod povrchem dřeva. Imaga se živí drobným hmyzem. Poznámka: pilořitka fialová je podobná pilořitce smrkové (Sirex noctilio), u níž jsou tykadla celá černá.

Pilořitka velká (Urocerus gigas)video - výskyt v Krkonoších: hojný od podhůří až do lesního stupně. Doba výskytu: žije od poloviny května do října. Prostředí: světlé jehličnaté lesy, paseky, skládky dřeva. Biologie: jeden z největších blanokřídlých měří od 10 do 40 mm. Sameček dosahuje menší velikosti. Obě pohlaví se liší barevně (sexuální dichroismus) i morfologicky (sexuální dimorfismus). Samička má černou hlavu se dvěma postranními skvrnami, černou hruď a stehna nohou. Tykadla, holeně a chodidla jsou žlutá, také zadeček je žlutý s několika černými články. Kladélko přesahuje daleko za jeho konec. Sameček má zadeček oranžový, jeho první a poslední článek je černý. Dospělé pilořitky létají za slunných dnů, samečkové v korunách stromů, samičky vyhledávají pokácené, polámané či hynoucí stromy, hlavně smrky a jedle, ojediněle i modříny, buky, jasany a topoly. Létají rychle za silného bzučení, zbarvením připomínají vosu či sršně. Nemohou nás bodnout, jejich dlouhé kladélko je plně funkční, není přeměněno v žihadlo. Samička kladélkem, které zavrtá okolo 10 mm do dřeva, naklade pohromadě až 8 vajíček, celkem jich může snést od 50 až do 350. Vajíčka nesou spóry symbiotické dřevokazné houby (Amylostereum chailletii), které infikují dřevo a vylíhlé larvičky se živí myceliem. Larvy jsou bílé, válcovité, mají krátké, pahýlkovité končetiny a na konci zadečku ostrý trn, kterým pěchují drtiny v chodbě. Ta může být dlouhá až 40 cm. Dospělá larva si na jejím konci zhotoví kuklení kolébku, v níž se zakuklí; vylíhlá pilořitka si prokouše cestu na povrch. Výletový otvor je kruhový. Vývoj trvá dva až tři roky, v ojedinělých případech až 6 let, takže dospělá bylinná vosa může vylétnout ze zpracovaného dřeva, z hotového výrobku. Poznámka: podobným druhem je pilořitka horská (Urocerus phantoma), u níž jsou postranní žluté skvrny na temeni téměř spojené.

Pískorypka vrbová (Andrena vaga) - výskyt v Krkonoších: nepříliš rozšířený druh známý spíše z podhůří a nižších poloh hor. Doba výskytu: objevují se již v březnu, více pak v dubnu a květnu, jedná se o jarní druh. Prostředí: vyhledávají místa s písčitou půdou, okraje cest, nezarostlé svahy a náspy. Biologie: včela o velikosti 11-20 mm s čelem a hrudí hustě šedobíle chlupatou a černým málo ochlupeným zadečkem. Samečci mají dlouhá šavlovitá kusadla. Líhnou se jako první a vyhledávají aktivně samičky opouštějící půdu. Po spáření vyhrabe samička až 50 cm dlouhou chodbu, na jejímž konci může být až 10 komůrek. Do každé postupně shromáždí zásobu pylu smíchaného s nektarem z vrb a položí vajíčko. Vchod do komůrky uzavře písčitou zátkou a po naplnění buněk hyne. Larvy se živí snesenými zásobami a na konci vývoje spřádají v plodové komůrce kokon. Ke kuklení dochází v létě, dospělé včely se líhnou až na jaře dalšího roku. Poznámka: v hnízdě pískorypky vrbové zřejmě parazituje nomáda (Nomada lathburiana). Podobným druhem je pískorypka popelavá (Andrena cineraria), která se liší pruhem tmavých chlupů na hrudi.

Pískorypka zlatořitná (Andrena haemorrhoa) - výskyt v Krkonoších: poměrně častá jarní včelka spíše v podhůří. Doba výskytu: létá od poloviny března do května. Prostředí: žije v různorodých podmínkách na suchých loukách, podél lesních okrajů, na písčitých vřesovištích, ale také na sportovištích, v parcích a zahradách. Biologie: samotářská včela o velikosti 9-10 mm se zrzavým a běložlutým zbarvením hrudi a nohou, zadeček má ochlupený tmavě, kromě konce, který je rezavě červený. Samec je mnohem menší než samice a barva jeho chloupků je blíže k šedé až bílé. Samečci se slétají při hledání samic na stromy, keře a květy. Samičky staví svá hnízda osamoceně, maximálně v malých skupinách. Nektar a pyl sbírají z různých jarních rostlin, třeba i z ovocných dřevin. Poznámka: v hnízdě pískorypky zlatořitné žijí larvy kleptoparazitické, kukaččí včely (Nomada ruficornis) a živí se zásobami pylu shromážděnými pro larvy hostitele. Pískorypka zlatořitná se liší rezavou barvou konce zadečku od podobných druhů. 

Plachetnatka nákorní (Drapetisca socialis) - výskyt v Krkonoších: zejména v bučinách hojný druh od nižších poloh až po hranici výskytu buku. Doba výskytu: dospělí jedinci se vyskytují od léta do pozdního podzimu. Prostředí: žije na hladké kůře listnáčů, hlavně buků. Biologie: šedavý pavouk velký 3-4 mm s tmavší kresbou na hlavohrudi a zadečku a pruhovanýma nohama je, pokud se nepohne, neviditelný na hladkých kmenech listnáčů, především buků, na kterých žije. Po stromě se pohybuje, což nebylo donedávna známé, po pavučinových vláknech, kterými kmen opřádá. Plachetnatky na jednom stromě tvoří jakési společenstvo, které vytváří společnou pavučinu. Kořistí se stává drobný hmyz (mšice, pisivky, mouchy) a další bezobratlí.

Plachetnatka vidlicová (Pityohyphantes phrygianus) - výskyt v Krkonoších: v původních horských, ale i druhotných smrčinách je hojný. Doba výskytu: po celý rok. Prostředí: na větvích v mírně vlhkých smrkových lesích i na lesních okrajích. Biologie: velikost 4-6 mm, hlavohruď narůžovělá se širokým tmavým středním pruhem a tmavě kroužkovanýma nohama. Zadeček má světlý, našedlý, mramorovaný s tmavou kresbou ve tvaru stromku. Tento druh je obyvatelem původních jehličnatých lesů i kulturních smrčin od nížin až poměrně vysoko (do 1100 m n.m.) do hor. Zajímavý je jeho výskyt na sněhu, kde se pomalu, jakoby váhavě, pohybuje, asi ve snaze ulovit drobnou kořist nebo najít doplňkové pohlaví. Můžeme se s ním setkat po celý rok, což svědčí o ohromném rozsahu teplot, za nichž dokáže být aktivní. Poznámka: podobná je např. plachetnatka pozemní (Tenuiphantes cristatus), kterou také nalézáme na sněhu, kde si samičky dokonce spřádají řídkou pavučinu pro ulovení kořisti ve stopách spárkaté zvěře.

Zdroj: Jan Vaněk, Jiří Flousek, Jan Materna; Správa KRNAP, Atlas krkonošské fauny, Nakladatelství Karmášek, České Budějovice (2011), ISBN: 978-80-87101-31-5;

 
© vejacv.albums.cz - vytvořte si také své webové stránky zdarma