Naše krajina je domovem luk s neobyčejným bohatstvím rostlinných druhů. Vděčí za ně nejen klimatickým poměrům, půdnímu složení a nadmořské výšce, ale také staleté práci našich předků, kteří je vytvořili a uvážlivě o ně pečovali. Čtyři základní luční společenstva popsaná na této stránce charakterizuje 55 druhů bylin, které již v Multimediální encyklopedii Krkonoš obsahuje obrazový atlas krkonošských rostlin. U těchto 55 druhů bylin je prostřednictvím odkazu na tuto stránku zvýrazněna příslušnost k charasteristickému typu louky.
Historie krkonošských luk (Zdroj: Správa KRNAP);
Mezofilní ovsíkové louky
Nejrozšířenější typy luk, vázané na vlhké oblasti s mírným klimatem a na středně až bohatě výživné půdy. Setkáme se s nimi v nižších polohách, ale vystupují i výše (do 600-700 m n.m.). V Krkonoších jsou hojné v podhůří a v ochranném pásmu Krkonošského národního parku.
Ovsíkové louky jsou velmi produktivní, druhově mohou být velice bohaté a barevně velmi pestré. Na těch nejzachovalejších můžeme nalézt až 40 druhů rostlin.
Existence mezofilních ovsíkových luk je závislá na pravidelném hospodaření, zejména na pravidelné seči spojené s odstraněním travní hmoty (2-3krát ročně), případně na extenzivní podzimní pastvě či přihnojování (pastvu je ideální provádět jednou za 2-3 roky). Ponechání luk ladem způsobuje druhové ochuzení bylinného společenstva.
Horské trojštětové louky
Společenství trojštětových luk jsou většinou druhově bohatá, květnatá a vytváří středně vysoké až vysoké porosty. Výskyt těchto luk je vázán na čerstvě vlhké, živinami středně bohaté půdy, v horských polohách od 600 do 1000 m n.m. Extenzivní hospodaření určuje zejména kratší vegetační sezona a delší zima s pravidelnou sněhovou pokrývkou. Tento typ luk byl v Krkonoších hlavním zdrojem píce. Louky se sklízely jednou, v příznivějších letech dvakrát ročně, případně se otava přepásala. Po roce 1945 byly přeměněny na pastviny či kulturní porosty, nebo byly ponechány bez hospodaření. Dnes se opět začínají hospodářsky využívat, ale stále ještě zůstává mnoho trojštětových luk opuštěných, které se mění na lada, v nichž pak dominuje jediný rostlinný druh. Pro zachování horských trojštětových luk je tedy nutná seč s odklizením travní hmoty jednou ročně s možností podzimního přepásání, nebo je možné seč nahradit dobře organizovanou pastvou. Dodání živin ve formě hnoje nebo kompostu je tady nezbytné; pokud tedy louku nespásáme, je třeba ji jednou za 3-5 let na podzim pohnojit (hnojem či kompostem). Obnova správného hospodaření je nutná pro zachování nejen celého společenstva, ale i konkrétních chráněných rostlinných druhů, které se v tomto společenstvu vyskytují.
Horské smilkové louky
Tyto druhově bohaté louky se často vyskytují zejména v horních částech svahů na lučních enklávách, v nadmořských výškách 700-1200 m n.m. Mísí se zde druhy podhorské, horské až vysokohorské. Potkáme zde i druhy níže položených mezofilních luk. Pro krkonošské horské smilkové louky je typické hojné zastoupení druhů z trojštětových luk. Porosty jsou tvořeny nízkými druhy. Tyto louky vznikly v době, kdy byly krkonošské horské enklávy trvale osídleny a byla zde chována hospodářská zvířata. Bylo tedy nutné zajistit dostatečné množství sena na dlouhou zimu. Louky se sekaly jednou ročně a v létě a na podzim se přepásaly. Po roce 1945 zájem o hospodaření na těchto loukách klesal a došlo k jejich zarůstání. Oligotrofní louky jsou citlivé na změny v obhospodařování. Při pravidelné seči však mohou být druhově velice bohaté. Druhová bohatost se projevuje také barevnou pestrostí louky. Dojde-li k eutrofizaci (zvýšení živin), mění se na typ trojštětových luk. Dochází-li naopak k pravidelné seči bez přihnojení, nastává ochuzení a změna společenstva, většinou s dominantou metličky křivolaké. Při absenci hospodaření louky degradují - ubývá původních druhů, nebo louka zarůstá křovinami. V posledních letech se také hojně mulčuje (tráva se poseká, rozdrtí a nechá ležet na louce). Při dlouhodobém mulčování dochází k druhovému ochuzování a začíná převládat zejména medyněk měkký.
Jak tedy o tyto krásné louky pečovat? Důležitá je pravidelná seč s odklizením travní hmoty jednou ročně, ve výjimečném případě jednou za dva roky. Dobrá je kombinace seče s podzimní pastvou, nebo lze louku spásat i celoročně. Pokud louku pouze sečeme, je nezbytné ji jednou za čas přihnojit, aby nedocházelo ke ztrátě živin. Mulčování těchto luk je nevhodné! Horské smilkové louky mohou být velmi různorodé a jsou vzácné i v rámci celé Evropy - jsou prioritním stanovištěm z pohledu soustavy Natura 2000. Obnova správného hospodaření je nutná pro zachování nejen celého společenstva, ale i konkrétních chráněných druhů, jako violky žluté sudetské nebo krkonošského endemitu zvonku českého, které se často v tomto společenstvu vyskytují.
Trvale podmáčené a rašelinné louky
V těchto loukách nalezneme několik různých lučních společenstev. V tomto přehledu je zmínka pouze o těch, která se nejčastěji vyskytují v Krkonoších.
Kolem tekoucích vod či v terénních depresích můžeme potkat vlhké pcháčové louky, které jsou tvořeny barevnými porosty různých druhů pcháčů, ostřic, sítin a skřípin. Na jaře zde obvykle kvete blatouch bahenní. V loukách se mohou také vyskytovat nevápnitá mechová slatiniště, která často tvoří jakési ostrůvky v okolní vegetaci. Zde, kromě několika druhů ostřic je nápadnou rostlinou suchopýr a někdy také vzácné orchideje. Pokud bychom nechali vlhké pcháčové louky bez hospodaření, postupně se změní v tužebníková lada s jejich typickým dominantním druhem - tužebníkem jilmovým. Na místech, kde vyvěrá voda, se vytvářejí luční prameniště. Jsou tvořena mozaikou mechů, malých vodních ploch a rostlin, které mají rády vlhko, jako jsou např. nízké ostřice, pomněnky a sítiny. Součástí všech vlhkých lučních porostů jsou nejen vlhkomilné rostliny, ale také luční druhy, např. psineček obecný nebo rdesno hadí kořen.
Pro zachování vlhkých luk je obecně potřeba pravidelná seč jednou ročně s odklizením travní hmoty. Některé mokřady lze posekat jen jednou za dva roky. Seč by se měla uskutečnit na konci léta (po odkvětu rostlin), v období sucha a s pomocí jen lehké mechanizace (nejlépe ručně). Nevhodné je jakékoli hnojení a vápnění. Pastva mokřadů se příliš nedoporučuje, ale v období sucha krátká extenzivní pastva neuškodí.
Trvale podmáčené a rašelinné louky v minulosti z krkonošské krajiny postupně mizely v důsledku rozsáhlých odvodňovacích prací. V současnosti se znovu objevují, a to nejen díky časté nefunkčnosti starých meliorací. Nalezneme je i tam, kde dlouhodobé ponechání louky ladem umožnilo obnovu vodního režimu lokality a návrat původních druhů rostlin. Tím se vrací do krajiny druhová pestrost těchto luk i jejich velmi vítaná přirozená schopnost zadržovat vodu; viz také Světový den mokřadů.
Zdroj: Andrea Svobodová, Byliny Krkonoš, Správa Krkonošského národního parku, 2012.