Vřetenuška obecná - Žížala

 
Obrazový atlas krkonošské fauny
Fotografie některých bezobratlých je také možné prohlížet ve velkém rozlišení, po zadání latinského názvu taxonu do vyhledávacího okénka (recherche) na webu www.biopix.eu/. Po kliknutí na nalezenou fotografii je možné zobrazeného živočicha zvětšit tlačítkem + v pravém dolním rohu fotografie. Se zobrazeným objektem je následně možné pohybovat prostřednictvím myši.

Vřetenuška obecná (Zygaena filipendulae) - makro foto - motýli při páření - výskyt v Krkonoších: v podhůří i nižších polohách hor vcelku hojná. Doba výskytu: doba letu začíná v červnu a trvá do srpna. Prostředí: suché meze, paseky a louky, výslunné svahy i úhory. Biologie: tento druh vřetenušky má černá přední křídla s modrým kovovým leskem, která nesou tři dvojice červených skvrn, které mohou někdy splývat. Spodní křídla jsou červená a černě lemovaná. Tykadla jsou kyjovitá, na konci prohnutá. Křídla v rozpětí dosahují 30-38 mm. Housenky se živí listy štírovníku růžkatého a čičorky pestré. Kuklí se po přezimování v květnu v "pergamenovém" světle žlutém kokonu. Při líhnutí si v něm kukla proráží ostrým, na hlavě umístěným hrotem otvor, kterým se vysouvá ven a pak se líhne motýl. Typické výstražné zbarvení této skupiny motýlů upozorňuje predátory, např. ptáky na jejich nepoživatelnost. Žlázky za hlavou totiž vylučují jedovatý sekret, který obsahuje kyanovodík a histamin. Poznámka: podobnými druhy jsou další vřetenušky, liší se počtem a uspořádáním skvrn.

Výkalnice hnojní (Scathophaga stercoraria) - výskyt v Krkonoších: všude na loukách a pastvinách a v okolí lidských příbytků velmi hojná. Doba výskytu: objevuje se v dubnu a mizí teprve v říjnu. Prostředí: ve velkém množství se slétá na trus dobytka a koní, ale i na chlévskou mrvu, nalezneme ji i na vegetaci nebo na květech. Biologie: robustně vyhlížející moucha se silnýma nohama, jejichž stehna jsou ztloustlá. Hlava, až na černá tykadla a hnědé čelo, je žlutá, hustě ochlupená. Hruď samce je svrchu červenohnědá se dvěma podélnými tmavšími páskami, zbytek hrudi, stehna nohou a zadeček jsou hustě vlnatě žlutě chlupaté. Samička je celkově méně porostlá chlupy, které mají zelenožlutou barvu. Velikost činí 6-12 mm. Imaga jsou dravá, drobnější hmyz loví na květech i na výkalech, kde také často dochází k páření. Samičky pak kladou vajíčka na nízké vyvýšeniny trusu, aby nedošlo k jejich vyschnutí nebo zatopení. Larvy se vyvíjejí v trusu nebo hnoji, živí se larvami koprofágního hmyzu (hmyz živící se exkrementy živočichů), především dvoukřídlého. Když dospějí, zahrabou se do půdy pod trusem nebo v okolí, tam také přezimují a kuklí se. U výkalnice hnojní byly studovány její sexuálně přenosné nemoci, často způsobované vnějšími parazity (roztoči), prvoky nebo houbou Entomophthera muscae, které vedly ke sterilizaci nebo i usmrcení jedince. Poznámka: výkalnice hnojní je natolik charakteristická svým ochlupením těla, že se nedá zaměnit s jiným druhem.

Zákeřnice domácí (Reduvius personatus) - makro foto - výskyt v Krkonoších: je nalézána náhodně, jednotlivě, o jejím rozšíření je málo údajů. Doba výskytu: nová generace se objevuje v srpnu a přezimuje. Prostředí: je vázána téměř výhradně na lidská sídla, kůlny, chlévy, stodoly, občas také obytné budovy. Biologie: velká tmavě hnědá až černá ploštice se světlými kolenními klouby a rezavohnědými chodidly. Velikost mezi 15-18 mm. Zákeřnice domácí je aktivní v noci, přiláká ji i světlo. Její vývoj je jedno až dvouletý, nymfy se maskují prachem a drobnými částečkami, které si nalepují na svrchní stranu těla a nohy. Živí se různým hmyzem a dalšími členovci. Dokáže se v případě ohrožení účinně bránit a velmi bolestivě bodnout, třeba i člověka.

Zápředník horský (Clubiona alpicola) - výskyt v Krkonoších: v subalpínském stupni nepříliš vzácný pod kameny i ve vegetaci, sestupuje i do karů. Doba výskytu: dospívá v letních měsících. Prostředí: na sutích, pod kameny a mezi vegetací v horách. Biologie: štíhlý pavouk, středně velký, okolo 5 mm, celý rezavě zbarvený, zadeček má hustě pokrytý sivými chloupky. Svou kořist loví především v noci a stávají se jí různí bezobratlí živočichové. Poznámka: podobnými druhy jsou další zápředníci, ale i zástupci skálovek (viz také). Ti se poznají podle téměř trojúhelníkovitého prostředního páru zadní řady očí.

Zavíječ horský (Udea alpinalis) - výskyt v Krkonoších: Krkonoše jsou severní hranicí areálu jeho rozšíření. Doba výskytu: dospělci žijí v červnu až srpnu. Prostředí: nacházíme ho poměrně hojně v travnaté i květnaté tundře. Biologie: horský druh s béžovými, hustě šedě poprášenými trojúhlými křídly, s oválnou, téměř bílou skvrnou uprostřed. Rozpětí křídel se pohybuje okolo 24-28 mm. Motýlci poletují za dne. Housenka bývá nalézána na jaře ve stočených listech starčku, chrpy a pelyňku.

Zavíječ paprikový (Plodia interpunctella) - výskyt v Krkonoších: patří k nejčastějším škůdcům v domácnostech, opakovaně si ho přinášíme ze skladů. Doba výskytu: v teplých skladech vytváří 2 generace během celého roku. Prostředí: nejhorší a nejčastější skladištní škůdce, i domácnosti jím mohou být zamořené. Biologie: přední křídla má od kořene do poloviny světlá, nažloutle šedá, ve druhé půlce měděně zbarvená. Také hlava a předohruď jsou měďové. Velikost těla dosahuje 4-10 mm, rozpětí křídel se pohybuje mezi 16-20 mm. Motýli létají hlavně v noci, přes den se většinou ukrývají. Samička klade až 400 bílých vajíček, menších než 0,5 mm, na povrch potravy, kterou jsou obiloviny, chleba, těstoviny, rýže, kakao, čokoláda, ořechy, koření, sušené ovoce a mnoho dalších potravin. Housenky mají hnědou hlavu a jsou špinavě bílé. Kolem napadených potravin tvoří z vyloučených vláken a exkrementů rourky, ve kterých se zdržují. Při hledání místa pro kuklení překonávají někdy značné vzdálenosti. Poznámka: vzhledem je mu podobný zavíječ čokoládový (Cadra cautella). Po nalezení housenky nebo motýla je nutné prohlédnout potraviny, zbavit se všech napadených, ostatní je třeba pevně uzavřít. Pokud je to možné, pak vystavit potraviny na několik dní teplotám pod -10 stupňů Celsia nebo na jednu hodinu zahřát nad 60 stupňů Celsia. Chemické ošetření je lepší použít jen v případě masivního napadení většího množství zásob. Pak je optimální použít insekticid ze skupiny pyretroidů.

Zdobenec skvrnitý (Trichius fasciatus) - makro foto - výskyt v Krkonoších: vzácně je nalézán na teplejších místech, hlavně v podhůří. Doba výskytu: objevuje se v červnu a červenci. Prostředí: světlé lesy a jejich okraje, louky, křovinaté stráně a parky. Biologie: zavalitý černý druh silně žlutohnědě ochlupený, krovky žlutobílé s černou skvrnou u kořene a na konci a prostředním neúplným pruhem. Zbarvením a ochlupením napodobuje čmeláka. Velikost je 9-12 mm. Dospělé brouky nacházíme nejčastěji na květech miříkovitých rostlin, kopretinách, bodlácích a pcháčích, růžích a chrastavcích. Larvy se vyvíjejí po dva roky v trouchnivém dřevě listnáčů, hlavně břízy, olše a buku, chodbu vyplňují drtí a na jejím konci se v kokonu zakuklí. Poznámka: podobným druhem je zdobenec (Trichius sexualis), jehož samci se poznají podle světlých skvrn naspodu zadečku. Ohrožení: druh požívá zákonné ochrany v kategorii ohrožený. V Červeném seznamu ohrožených druhů ČR je zařazen mezi téměř ohrožené.

Zelenáček šťovíkový (Adscita statices) - makro foto - výskyt v Krkonoších: na druhově pestrých loukách v podhůří a nižších polohách hor je hojný, nevystupuje na hřebeny. Doba výskytu: dospělce můžeme pozorovat od května do srpna. Prostředí: vlhké louky, paseky, meze, vřesoviště, parky. Biologie: základní zbarvení tohoto motýlka je zelené s kovovým leskem. Zadeček a druhý pár křídel jsou šedé. Velikost těla dosahuje 14 mm, rozpětí křídel 28 mm. Zelenáček je aktivní za dne, vyhledává různé květy, hlavně usedá na chrastavec. Samička klade hromádky vajíček na listy šťovíku, které jsou potravou housenek. Dospělé housenky přezimují a na jaře se kuklí v zámotku na zemi. Poznámka: podobným druhem je zelenáček trnkový (Adscita pruni).

Zemivka dlouhorohá (Geophilus flavus) - makro foto - výskyt v Krkonoších: od podhůří po nejvyšší vrcholy. Doba výskytu: celoročně. Prostředí: v hlubších partiích půdy, nikdy na jejím povrchu. Nejčastěji je objevíme pod kameny. Biologie: stonožka s dlouhým (20-56 mm), štíhlým tělem, krátkými končetinami a bledě žlutým zbarvením. Hlava je zbarvena intenzivněji a nese pár poměrně dlouhých tykadel. Zemivky mají 31 a více párů noh, většinou kolem 50. Každý článek trupu nese po jednom páru. Hřbetní destičky kryjící svrchu jednotlivé články trupu jsou všechny stejně dlouhé. Funkce prvního a posledního páru trupových končetin je podobně jako u mnohonožky škvorové pozměněna (kusadlové a vlečné nohy). Štíhlé tělo je přizpůsobeno k životu ve stísněných prostorách hlouběji v půdě. Následkem tohoto způsobu života je i ztráta ochranného zbarvení, zraku i změna jídelníčku. Zemivky se živí nejen dravě, ale některé druhy i saprofágně, tedy rozkládající se ústrojnou hmotou. Samičky zemivek se stáčí kolem snesených vajíček a pečují o čerstvě vylíhlá mláďata. Mladé zemivky se líhnou z vajíčka již s konečným počtem článků a jim odpovídajícím počtem končetin. Poznámka: jednotlivé druhy zemivek se svým vzhledem velmi podobají. V Krkonoších se můžeme setkat přinejmenším se 4 druhy.

Zlatoočka obecná (Chrysoperla carnea) - makro foto - výskyt v Krkonoších: častý od podhůří až po hřebenové partie. Doba výskytu: po přezimování se objevuje v květnu, v říjnu vyhledává zimoviště, často i lidská sídla, a tak se s druhem setkáváme prakticky po celý rok. Prostředí: vyhledává světlé lesy, mýtiny, loučky i sídliště, všude, kde nalézá potravní zdroje. Biologie: světle zelený druh s opalizujícími průhlednými křídly, se žlutavým pruhem, táhnoucím se od hlavy až na zadeček. Přezimující jedinci mění barvu na žlutavě růžovou až žlutohnědou, na jaře opět zezelenají. Nápadně zlatozelené oči se nemění. Velikost je okolo 10 mm, rozpětí křídel až 30 mm. Dospělci jsou aktivní za soumraku a v noci, kdy loví drobný hmyz, zejména mšice. Do blízkosti jejich kolonií kladou svá vajíčka (až 100 kusů), upevněná na dlouhé stopce, která vzniká protažením kapky rychle tuhnoucího sekretu, vyloučeného samičkou ze zadečkových žlázek. Na konec stopky samice upevní vajíčko. Larvy jsou opatřené dlouhými štíhlými kusadly, jimiž do kořisti, kterou jsou hlavně mšice, vpraví jedovaté látky pro usmrcení a fermenty na mimotělní trávení tkání. Rozloženou potravu pak vysávají. Před nepřáteli se často maskují vysátými kožkami, které si upevňují na ostny na hřbetě. Během roku se vyvíjejí dvě generace, druhá zčásti přezimuje v našich obydlích (nevytápěné místnosti a chodby, prostor mezi okny či dveřmi , trhliny ve zdech apod.). Občas se dostává do obývaných částí domu a tady je odsouzena ke smrti, pokud se nevrátí do chladna. Poznámka: velmi podobné jsou další zlatoočky z komplexu těžko odlišitelných tzv. kryptických druhů.

Znakoplavka obecná (Notonecta glauca) - makro foto - výskyt v Krkonoších: v nižších polohách v rybnících, tůních i kalužích hojná, ojediněle se vyvíjí i v jezírcích hřebenových rašelinišť. Doba výskytu: imaga jsou aktivní již od ledna a až do října. Prostředí: obývají stojaté vody různého typu a velikosti zarostlé vodní vegetací. Biologie: znakoplavka plave břichem vzhůru, tedy skutečně naznak. Zbarvení těla tomu odpovídá; hřbetní strana je světlá, břišní tmavá, což znesnadňuje predátorům, ale i kořisti, znakoplavku spatřit. Tělo je člunkovité s plochou břišní stranou a hřbetní silně klenutou. Přední nohy slouží k uchvácení kořisti, zadní jsou veslovité, jejich plocha je rozšířená tuhými chlupy. Znakoplavka se musí pravidelně vynořovat, dýchá totiž vzdušný kyslík. Po stranách břišní části těla má vzduchové komůrky kryté shora hustými chloupky, do kterých vynořením konce zadečku nabírá vzduch. Velikost znakoplavky se pohybuje od 14 do 17 mm. Dospělci se páří brzy na jaře. Samička klade až 200 vajíček do stonků a listů vodních rostlin. Nymfy dospívají po pěti svlékáních v červnu. Znakoplavky se živí hmyzem a dalšími bezobratlými, uloví však i pulce. Loví pod vodou i na vodní hladině. Kořist uchvátí předníma nohama a vstříknou do ní trávící šťávy, potom ji vysají. Dokáží bolestivě bodnout i člověka. Znakoplavky dobře létají i na značné vzdálenosti, což jim pomáhá rychle osídlit nové vodní nádrže. Poznámka: podobné jsou i některé další druhy tohoto rodu.

Zobonosec kopřivový ((Hypena proboscidalis) - makro foto - výskyt v Krkonoších: od podhůří téměř až k horní hranici lesa (zhruba do 1000 m). Doba výskytu: létá od května do října, vytváří dvě generace, které se překrývají. V horách jedna generace od června do srpna. Prostředí: lesy různého typu, lesní okraje, mýtiny, okolí vodních toků, vlhké louky, parky, zahrady i sídliště, všude, kde se daří kopřivě dvoudomé. Biologie: nenápadně žlutohnědě zbarvený motýl s nápadně dlouhými, vyčnívajícími makadly, které tvoří jakýsi nos. Přední křídla s rozpětím 30-40 mm jsou trojúhelníkovitá, široká, s tmavými zvlněnými příčkami. Na vnější pásce mohou být bílé skvrnky. Pod jejich špičkou je tmavohnědá, na okrajích rozmytá skvrna. Spodní křídla jsou světlejší. Motýli jsou aktivní v noci, ve dne jsou velmi plaší, skrývají se ve vegetaci. Potravou housenek je hlavně kopřiva, ale také chmel otáčivý, bršlice kozí noha a další byliny. Mladé housenky žijí uvnitř v pletivech rostlin (minují), starší jsou již na rostlině. Přezimují housenky, snad i kukly a příležitostně i dospělí motýli. Poznámka: podobné jsou další druhy rodu Hypena, odlišují se přítomností napřímených šupinek v předním křídle.

Zobonoska březová (Deporaus betulae) - makro foto - výskyt v Krkonoších: v podhůří a v nižších partiích hor obvyklý. Doba výskytu: je aktivní od časného jara (duben) do července. Prostředí: listnaté lesy, remízky, zarostlé meze, stromořadí a parky. Biologie: černý, lesklý, pouze 2,5-4 mm velký brouček s řadami teček na krovkách (obr. samce). Hlava je protažena v nosec, na jehož konci je ústní ústrojí. Dospělce nacházíme nejčastěji na bříze, ale také na habru, lísce a buku. Samička odkusuje část čepele vhodného listu po zvláštní esovité křivce a po nakousnutí hlavní listové žilky dokončuje obloukem řez. Na každé čepeli má křivka jiný tvar. Oddělená část listu se při uvadání s pomocí zobonosky svine do kornoutku. Uvnitř vykouše samička důlky v pletivu a uloží do nich vajíčka. Larvy se tady vyvíjejí až do doby, než se smotek odtrhne a spadne na zem. Poté larvy vylézají a kuklí se v půdě, kde také přezimuje vylíhlý dospělec.

Žížala (Lumbricus rubellus) - výskyt v Krkonoších: od podhůří po nejvyšší krkonošské vrcholy. Doba výskytu: celoročně. Prostředí: žije v povrchových partiích půdy v lesích i na loukách. Druh je často nalézán pod kameny a padlými kmeny stromů. Biologie: červenofialově zbarvený druh (délka těla 60-150 mm, průměr 4-6 mm), u nějž intenzita zbarvení klesá od předního k zadnímu konci těla a od hřbetní k břišní části. Tvar těla je válcovitý, za opaskem poněkud zploštělý. Tento druh patří mezi tzv. epigeické druhy žížal. Ty žijí v opadu či v nejsvrchnějším humusovém půdním horizontu, často také v trouchnivějícím dřevě. Pokud si vytvářejí chodby, tak nejvýše do hloubky několika centimetrů. Jsou malých a středních rozměrů, většinou masově červeně zbarvené. Za potravu jim slouží rozkládající se ústrojná hmota. Žijí poměrně krátkou dobu a mají velké množství potomstva. Pokud nastanou příznivé podmínky, dokáží se rychle namnožit. Mnozí zástupci jsou tolerantní ke kyselému pH horských půd a díky jejich způsobu života jim nevadí ani jejich mělkost. Do této ekologické skupiny náleží nejvíce krkonošských žížal (13 z 20 druhů a podruhů). Poznámka: Zcela opačnou životní strategii naproti tomu vykazují tzv. endogeické druhy. Tyto středně velké žížaly si vytvářejí chodby v humusovém a svrchních částech minerálního horizontu a nevylézají na povrch. Díky tomu nepotřebují ochranné zbarvení a jsou proto většinou jen velmi světle zbarveny. Žijí poměrně dlouho, ale mají malý počet potomstva. V Krkonoších jsou prezentovány 6 druhy. Třetí ekologickou skupinou jsou anektické druhy, které si budují rozsáhlé systémy chodeb často do velké hloubky, avšak vždy spojené s povrchem půdy. V Krkonoších k nim patří jediný druh - Lumbricus terrestris. Význam žížal v půdě je stejný jako u roupic. Významně se podílejí na tvorbě humusu a jeho promíchávání s minerálními částicemi. Jejich chodby zlepšují pórovitost půdy a tím její provzdušnění a také vsakování vody.


Zdroj: Jan Vaněk, Jiří Flousek, Jan Materna; Správa KRNAP, Atlas krkonošské fauny, Nakladatelství Karmášek, České Budějovice (2011), ISBN: 978-80-87101-31-5;