Reklama: Bezpečnostní schránka Co to je bezpečnostní schránka.
Navigace: Krkonoše > Atlas krkonošské fauny, I.část: bezobratlí > Křižák čtyřskvrnný - Lišaj vrbkový

Křižák čtyřskvrnný - Lišaj vrbkový

 
Obrazový atlas krkonošské fauny

Křižák čtyřskvrnný (Araneus quadratus)
 - viz také - více foto - výskyt v Krkonoších:
 je poměrně častý v nížinách, vystupuje však i do pahorkatiny a podhorských poloh. Doba výskytu: dospívá koncem léta a na podzim. Prostředí: okraje lesů, keře, louky a mokřiny i zahrady a parky. Biologie: barevně proměnlivý pavouk, od světle šedé přes žlutou, zelenou, červenou až po tmavě hnědou, vždy se čtyřmi většími bílými skvrnami. Velikost samce je mezi 6 až 8 mm, u samičky kolísá mezi 9 až 20 mm. Křižák čtyřskvrnný vytváří velké sítě o průměru až 60 cm. Na kořist  však nečeká uprostřed ní, ale v miskovitém úkrytu upředeném v její blízkosti. Samičky spřádají pro vajíčka žlutý kokon, který upevňují na rostliny. Mláďata se líhnou na jaře, dospívají v témže roce.

Křižák lesní (Parazygiella montana) - výskyt v Krkonoších: osídluje hlavně horské smrčiny, vystupuje až do subalpínského stupně. Doba výskytu: dospělí pavouci žijí od jara do podzimu, samičky po celý rok. Prostředí: na horských obydlích, plotech, kmenech a větvích stromů a na skalách. Biologie: velikost samiček 6-7 mm, samečků 4-5 mm. Křižáci z rodu Parazygiella svou síť staví tak, že nepobíhají při instalaci lepkavé spirály v kruhu, ale v obloucích a nechávají jeden paprsek volný, protože jim slouží jako signální vlákno. Pavučina má tak výseč bez příčných lepkavých vláken. Poznámka: podobným druhem je křižák okenní (Zygiella x-notata), který má spodní stranu těla uniformně tmavě hnědou.

Křižák mramorovaný ((Araneus marmoreus) - výskyt v Krkonoších: v nižších polohách poměrně hojný. Doba výskytu: pavouci dospívají v létě (červenec, srpen) a žijí do podzimu.Prostředí: své kolové sítě si staví na keřích, na loukách, na vyšších rostlinách, spodních větvích stromů na lesních okrajích a podél stezek.. Biologie: velikost pavouků se pohybuje mezi 5 až 14 mm, samečci jsou výrazně menší a štíhlejší. Zbarvení kulovitého zadečku je velmi variabilní od tmavé přes téměř bílou, červenavou až po žlutou. Forma pyramidatus má na žlutém zadečku trojúhlou, laločnatou tmavou skvrnu. Pavouci se přes den nezdržují na síti, ale v úkrytu. K páření a kladení vajíček dochází v pozdním létě a na podzim. Vajíčka přezimují v kokonu na chráněném místě, k líhnutí mláďat dochází na jaře v dubnu a květnu. Vývoj trvá pouze jeden rok. Poznámka: podobným druhem je křižák obecný s výrazně protaženějším zadečkem, někdy však ani odborník bez lupy oba druhy jen podle barvy a skvrn uspořádaných do kříže neodliší.

Křižák obecný (Araneus diadematus) - více foto - wikipedia - výskyt v Krkonoších: všude dosti hojný, vystupuje až nad horní hranici lesa. Doba výskytu: dospělce nalézáme v pozdním létě a na podzim. Prostředí: žije v lesích, na křovinách, loukách, v zahradách i parcích. Biologie:  zadeček pavouka má barvu od hnědé přes oranžovou až po žlutavou. Nohy jsou žlutohnědé, tmavě pruhované a opatřené silnými trny. Velikost samiček 10-18 mm, samečků od 4 do 8 mm. Křižák obecný si staví velké kolové sítě o průměru až 40 cm, zpravidla ve výšce 1,5 až 2,5 m nad terénem. Jejich stavba začíná vypuštěním vlákna "po větru". Jakmile se vlákno zachytí na pevném předmětu, vytváří pavouk základní nosnou konstrukci ve tvaru Y. Poté v mezerách vytváří další paprsky a buduje také vnější rám, který kotví na okolní stabilní místa. Následuje zbudování dočasné a pak definitivní lepivé pavučinové spirály. Takovou síť dokáží křižáci postavit i ve stavu beztíže, což bylo ověřeno na vesmírné lodi Apollo. Úplně jinak se tito křižáci chovají pod vlivem omamných látek nebo po aplikaci krevního séra schizofrénního pacienta. Obrazy silně pozměněných sítí, získaných těmito pokusy, pomáhají odhadnout vliv nových farmak na nervovou činnost člověka. Síť je lovným zařízením i "domovem" křižáka. Na kořist čeká v jejím středu nebo v čepičkovitém úkrytu poblíž. Ten je se sítí spojený signálním vláknem, které pavoukovi ohlásí zachycení kořisti. Velký úlovek pavouk obalí za stálého otáčení jemnými vlákny a klepítky zahubí. Při neopatrné manipulaci může kousnout i člověka a způsobit mu tak místní otok a zčervenání kůže. Velmi zajímavé je také rozmnožování křižáků. Dospělý samec vyhledává síť samičky a charakteristickým popotahováním za vlákno ji upozorňuje, že přichází nápadník a nikoliv kořist. Pokud se mu ji podaří dostatečně naladit, aby přestala útočit, dojde k rychlé kopulaci. Často už během ní je sameček opleten a poté zkonzumován. Samička klade vajíčka do kokonu během podzimu a pak hyne.

Křižák skvostný (Aculepeira ceropegia) - Naturfoto - video - výskyt v Krkonoších: v nižších polohách všude hojný na loukách, mezích, vysokých bylinách i keřích. Doba výskytu: dospívá na konci léta a žije až do podzimu. Prostředí: volná nebo řídce keři a stromy porostlá krajina, louky, pole i zahrady. Biologie: samečci jsou velcí jen 7 mm, samičky jsou dvojnásobně velké, dosahují velikosti těla 15 až 17 mm. Pavouk má oválný zadeček, svrchu tmavý s charakteristickou bílou kresbou připomínající dubový list či zavátý smrček. K páření dochází na podzim, vajíčka přezimují v kokonu ukrytém v trhlinách nebo pod šupinami kůry. Sítě si tento teplomilnější druh staví na vyšší vegetaci nebo keřích, nejčastěji ve výšce okolo půl metru. Na kořist, kterou jsou motýli, mouchy, saranče a další hmyz, čeká ukrytý pod stříškou upředenou na ochranu před deštěm, sluncem i nepřáteli.

Křižák zelený (Araniella cucurbitina) - více foto - výskyt v Krkonoších: hojný v podhůří, odkud vystupuje výjimečně až na hřebeny. Doba výskytu: dospělí jsou již na jaře v květnu a červnu. Prostředí: na jehličnatých i listnatých dřevinách, křovinách a lesních okrajích. Dává přednost otevřenějším stanovištím, snáší však i stanoviště zastíněná. Biologie: pavouk má žlutozelený zadeček se 4 páry černých teček. Naspodu zadečku má jasně červenou skvrnu shora neviditelnou. Dosahuje velikosti 3,5-7 mm. Spřádá si malé sítě, mnohdy stačí pro jejich stavbu větší prohnutý list, např. javoru, dubu či lísky. I přes den sedí uprostřed své sítě. Pro úspěch samce při páření je důležité, zda je samička nasycená. Pak setrvává v klidu a páření proběhne. Stejně se však sameček musí mít na pozoru, jinak jí poslouží jako první potrava po páření. Poznámka: tomuto druhu se velmi podobá křižák horský (Araniella alpica), se kterým se ve vyšších polohách Krkonoš také setkáváme.

Kuklice tmavopásá (Nowickia ferox) - výskyt v Krkonoších: v podhůří a nižších polohách je poměrně hojná. Doba výskytu: poletuje od května do září. Prostředí: často ji nacházíme na květech na pasekách, lesních okrajích a loukách. Biologie: zavalitá moucha s dlouhými štětinami na nohách, hrudi a konci zadečku. Hruď je šedá, zadeček žlutočervený s tmavým středovým pruhem. Velikost se pohybuje od 9 do 14 mm. Dospělci se živí nektarem a medovicí. Za slunných dnů jsou aktivní, samičky vyhledávají housenky a na ně kladou svá vajíčka. Vylíhlé larvy se zavrtávají do hostitele a zevnitř ho požírají. Opouštějí ho před zakuklením. Poznámka: podobné druhy kuklic rozpozná pouze odborník.

Kuklice zlatá (Gymnocheta viridis) - výskyt v Krkonoších: nepříliš hojná na vlhčích stinných místech zejména v podhůří. Doba výskytu: nalézáme ji od března do června.Prostředí: žije na vlhkých loukách s náletem dřevin, lesních okrajích a mezích. Biologie: kovově zelená kuklice, jejíž do bronzova zbarvený zadeček a hruď nese množství tuhých odstálých štětin. Velikost je mezi 6-12 mm. Dospělé mouchy nacházíme často na květech, kde se živí pylem a nektarem. Larvy parazitují v housenkách můrovitých a píďalek.Poznámka: podobným druhem je bzučivka zlatá (Lucilia caesar), chybí jí však, pro kuklice typické, tuhé štětiny.

Kutík obecný (Ectemnius continuus) - výskyt v Krkonoších: přesné rozšíření není známé, ale vzhledem k množství rozpadajícího se dřeva může být dosti hojný na imisních holinách.Doba výskytu: létá ve dvou generacích od června do října. Prostředí: lesy, lesní okraje a mýtiny, parky a zahrady. Biologie: černá, vosám podobná kutilka s velkou hlavou a silnými, šavlovitými kusadly. Na černém lesklém zadečku má obvykle tři příčné, uprostřed přerušené žluté pásky. Velikost 8-14 mm. Samičky budují svá hnízda, často pospolitě, v mrtvém, mírně trouchnivém dřevě, kde kusadly vyhloubí chodbičku, na jejímž konci jsou rozšířené komůrky pro vývoj larev. Mohou využít i opuštěné chodby dřevních brouků. Jako potravu pro larvy loví různé dvoukřídlé (pestřenky, bzučivky, mouchy, ovády a ostrožky) především na květech. Střemhlavým letem nebo silným zrychlením z horizontálního pohybu kořist uchvátí a na zemi omráčí žihadlem. Oběť drží středním párem nohou a zaletí s ní do hnízda. Když v komůrce shromáždí šest až osm ochromených jedinců, naklade k nim své vajíčko. Larva se živí uloženými mouchami. Vývoj od vajíčka do kuklení je velmi rychlý, proběhne zhruba za 12 dní. Poznámka: kutilka Ectemnius continuus může být snadno zaměněna s velmi podobnými příbuznými druhy ze stejného rodu.

Kvapník bloudivý (Amara erratica) - výskyt v Krkonoších: obývá alpínské bezlesí v hřebenové tundře. Doba výskytu: objěvuje se od května do srpna. Prostředí: polosuchá, nezastíněná, slunná stanoviště, pastviny, světliny, alpínské louky. Biologie: oválný, měděný, zelený, modrý nebo černý střevlíček s černými končetinami. Jeho velikost kolísá mezi 6-8,5 mm. Kvapník bloudivý patří mezi druhy volných prostranství, který má normálně vyvinutá křídla a létá. Poznámka: podobnými druhy jsou další kvapníci, jejich odlišení, zejména u samic, je i pro odborníka mnohdy obtížné. 

Lalokonosec (Otiorhynchus arcticus) - výskyt v Krkonoších: v nejvyšších polohách v lišejníkové tundře. Doba výskytu: žije v letních měsících. Prostředí: místy nepříliš vzácný, pod kameny, v nízké keříčkovité vegetaci a polštářích mechu, na suchých vyfoukávaných místech i v blízkosti sněhových polí. Biologie: nevelký leskle černý nosatec s pravidelně tečkovaným štítem a řádkami z teček na krovkách. Velikost kolísá mezi 5,5-7 mm. Tento druh má zakrnělá blanitá křídla, je tedy nelétavý. Zavalité larvy žijí na koříncích rostlin, i dospělci jsou býložraví. Poznámka: podobným druhem je lalokonosec (Otiorhynchus nodosus), který má červenavé nohy.

Lalokonosec úzký (Otiorhynchus tenebricosus) - výskyt v Krkonoších: velmi hojný zástupce skupiny černých lalokonosců, vyskytuje se od podhůří až k horní hranici lesa. Doba výskytu: vylézá v květnu a žije až do srpna. Prostředí: žije na jehličnatých i listnatých dřevinách, ale také na bylinách v podrostu, kupř. maliníku, ostružiníku. Biologie: černý, lesklý nosatec s hustě tečkovaným štítem. Nohy má červené, mohou se však vyskytovat i jedinci s černýma nohama. Velikost 9-12 mm. Brouci nemají vyvinutá blanitá křídla, nemohou tedy létat. V noci okusují kůru, pupeny, listy i jehlice stromů. Samičky kladou vajíčka do půdy, bílé, beznohé, rohlíčkovité larvy s nápadně velikou hnědou hlavou ožírají kořínky sazenic i stromů a přezimují. Kuklí se v kolébce v půdě, mladí brouci se líhnou koncem léta a pak přezimují a to dokonce několikrát, protože se jedná o druh dlouhověký, žijící až tři roky.Poznámka: podobným druhem je lalokonosec černý, na jeho krovkách jsou řádky z bělavých teček. 

Larvěnka obrovská (Tetrodontophora bielanensis) - více foto - výskyt v Krkonoších: nejhojnější je v montánním stupni, ale vyskytuje se i v subalpínském. Na zastíněných a vlhkých místech, žije i v lesích krkonošského podhůří. Doba výskytu: v půdě a na jejím povrchu ji lze spatřit od jara do podzimu. Nejnápadnější je však v podzimním létě a na podzim, kdy za chladného a vlhkého počasí vylézají tisíce jedinců za potravou na kameny, pařezy, kmeny stromů a plodnice hub, a to i 2-3 metry vysoko. Jakmile tato místa začnou osychat, vrací se zpět do půdy. Prostředí: obývá chladné a vlhké listnaté, smíšené i jehličnaté lesy, porosty kosodřeviny. Hojná je i v blízkosti pramenišť a vodních toků. Biologie: šedomodře zbarvený, až 9 mm velký chvostoskok, vzhledem připomínající hmyzí larvu (odtud i jeho český název). Hlava nese pár tykadel, hruď  tři páry nohou. Na břišní straně 4. zadečkového článku má tak jako všichni chvostoskoci skákací vidličku. Ta je však u larvěnky zakrnělá, a proto skáče pouze neochotně a na krátkou vzdálenost. Naopak v případě nebezpečí se často svinuje do kuličky. Tím se podobá šedomodře zbarveným suchozemským korýšům - stejnonožcům, kteří však mají na rozdíl od ní sedm párů nohou. Za potravu larvěnce slouží lišejníky, řasy a bakterie, které seškrabává z jejich nárostů na kůře a kmenech. V půdě se živí také vlákny a plodnicemi hub. Je slepá a orientuje se pouze hmatem a vnímáním chemických látek. Její smyslové orgány se nacházejí především na tykadlech, kterými neustále čile pohybuje. Před dravci (pavouky, dravými brouky) se dokáže aktivně bránit. Ze zvláštních otvůrků na povrchu těla vylučuje při podráždění kapičky lepkavé tekutiny, která navíc při dotyku vyvolává u dravce celkovou desorientaci a poruchy koordinace. K jejímu rozmnožování dochází na podzim. Mladé larvěnky, které se od dospělých liší svojí velikostí a bělavým zbarvením, se líhnou na jaře příštího roku.

Lesák rovný (Uleiota planata) - výskyt v Krkonoších: zejména v podhůří asi hojný, žije ale skrytě, takže přesné rozšíření není známé. Doba výskytu: vyskytuje se po celý rok.Prostředí: žije pod kůrou uhynulých i pokácených listnatých stromů, zejména dubů, vzácně i jehličnanů. Biologie: plochý žlutohnědý až černý brouček o velikosti 4,5-5,5 mm s dlouhými, zlatě chloupkatými tykadly, takže připomíná tesaříka. Dospělci zřejmě pronásledují pod kůrou larvy hmyzu a další bezobratlé, mohou se snad živit i houbami. Larvy dobře snášejí několikahodinové snížení vlhkosti až na 10 % i vysoké teploty okolo 50 stupňů celsia. Jejich potrava je podobná jako u dospělců, mohou údajně přijímat i rostlinné šťávy a výkaly jiného hmyzu.

Lesan hnědý (Hylecoetus dermestoides) - výskyt v Krkonoších: zejména v bukových lesích poměrně častý. Doba výskytu: k líhnutí dochází časně, v nížinách již v dubnu, hlavní výskyt spadá do května až července. Prostředí: druh preferuje doubravy a bučiny, ale může se vyvíjet i v jehličnatém lese. Biologie: štíhlý, válcovitý druh o velikosti 6-15 mm, samičky bývají větší až do 18 mm. Samička je hnědooranžová, sameček může mít stejnou barvu nebo je tmavý až na žlutohnědé krovky s tmavou špičkou, jsou však i jedinci celí černí. Jeho hlavním znakem jsou ale vějířovitě rozvětvená makadla. Dospělce, především samičky, protože samci jsou vzácní, nalezneme hlavně na dřevě. V dospělosti nepřijímají potravu a tak se musí za svůj krátký život trvající pouze 2-4 dny rychle postarat o vývoj potomstva. Samička klade shluky vajíček, poprášených spórami ambróziové houby Endomyces (Ascoidea) hylecoeti, které uchovává ve zvláštních kapsičkách v zadečku, do prasklinek kůry a dřeva čerstvých pařezů, odumírajících nebo uhynulých či pokácených dubů, buků, ale také bříz, jasanů, javorů, olší i smrků, jedlí a modřínů. Vylíhlé larvičky si na povrch těla při prolézání vaječnými obaly nanesou konidie ambróziové houby a pak jimi infikují dřevo na stěnách chodbiček, které vyhlodávají do dřeva. Tenké slepé bělavé larvy mají první hrudní článek nahoře rozšířený v jakousi kápi a na konci zadečku dlouhý ozubený trn, kterým starší larvy vyklízejí z chodby piliny vzniklé při jejich hloubení. Živí se vlákny houby, která postupně porůstá stěny chodby. Na podzim larva uzavře vstupní otvor a přezimuje. Na jaře se ještě nějaký čas živí a před kuklením si poblíž otvoru do chodby vyhlodá širokou kukelní kolébku. Tu oddělí pilinami od jejího pokračování do dřeva a tenkou "papírovou" přepážkou od vstupního otvoru. Po zhruba týdenním stadiu kukly se líhne dospělý brouk s jemným ústním ústrojím, kterým sotva dokáže překonat papírovou membránu dělící ho od okolního světa. Neošetřované ambróziové houby hynou a nechávají po sobě černou kresbu na stěnách chodbiček a tak znehodnocují dřevo pro další využití.

Lesklice horská (Somatochlora alpestris) - více foto - výskyt v Krkonoších: rašeliništní komplexy na hřebenech v subalpínském stupni, ale i lesní rašeliniště. Tento druh vážky bývá počítán mezi glaciální relikty, má typické boreo-alpinní rozšíření (druh, který po doznění glaciálu (doby ledové) ustoupil jednak do arktické oblasti, jednak do vysokých hor mírného pásma). Doba výskytu: imaga se líhnou od poloviny července a létají do konce září. Prostředí: rašelinná jezírka na horských rašeliništích event. v podmáčených smrčinách. Biologie: tmavě zelený druh, někdy s nádechem do bronzova, s matným, téměř černým zadečkem. Velikost těla okolo 70 mm, rozpětí mezi 63 a 72 mm. Nejčastěji křižují nad hladinou okolo břehů jezírek. Poznámka: podobným druhem je lesklice severská (Somatochlora arctica), kterou poznáme podle přítomnosti dvou žlutých skvrn (ne proužků) na druhém zadečkovém článku. Ohrožení: lesklice horská je v Červeném seznamu ohrožených druhů ČR zařazena mezi ohrožené.

Listohlod zlatozelený (Phyllobius argentatus) - detailní foto - výskyt v Krkonoších: hojný druh rozšířený od podhůří až do hřebenové tundry. Doba výskytu: objevuje se na jaře od poloviny dubna, v horách od května, žije do konce července. Prostředí: listnaté lesy a jejich okraje, křovinaté stráně, remízky a meze, parky a zahrady. Biologie: základní barva je tmavě šedá až černá, celé tělo je hustě pokryté zlatozelenými šupinkami a světlými chloupky. Tykadla jsou hnědavá. Velikost kolísá mezi 4-6 mm. Brouky nalézáme při žíru na listech různých dřevin, např. dubu, buku, břízy, javoru, olše a dalších, ale také ovocných stromů. Vajíčka kladou samičky do půdy, larvy okusují kořínky různých rostlin. Poznámka: podobným druhem je listohlod stromový (Phyllobius arborator), u něhož je však ochlupení těla tmavé, a listohlod Phyllobius betulinus, jemuž chybí šupinky na spodku těla.

Listokaz zahradní (Phyllopertha horticola) - výskyt v Krkonoších: hojný od podhůří do lesního stupně. Doba výskytu: létá od května do června. Prostředí: lesní okraje, meze, stromořadí, parky a zahrady. Biologie: typické zbarvení - hlava, hruď, zadeček a nohy kovově tmavozelené, krovky rezavo hnědé. U některých jedinců mohou být krovky tmavohnědé až černé nebo žlutohnědé s tmavou obrubou, okraj štítu, štítek, část stehen tmavě žluté. Brouk je odstále světle chlupatý. Velikost 8,5-10 mm. Dospělci se živí listy i květy dubu, břízy, vrby, lísky, růží a ovocných stromů. Samečci za nízkého letu hledají samičky, které po spáření kladou vajíčka do půdy a opětovně se páří a kladou. Larvy žijí na koříncích různých rostlin, mimo jiné i jetele a obilí. Kuklí se v zemi, vývoj trvá jeden rok.

Listopas hajní (Polydrusus tereticollis) - výskyt v Krkonoších: listnaté lesy od podhůří k jejich hranici a parky. Doba výskytu: patří spíše k jarním druhům s výskytem od dubna do června. Prostředí: na listech různých listnatých stromů. Biologie: tmavě hnědý, šedě chlupatý nosatec se světlými a tmavými šikmými páskami na krovkách. Velikost 4-6 mm. Na nosci má rýhy, do kterých při ohrožení skládá tykadla. To platí pro všechny listopasy rodu Polydrusus a liší se tak od listohlodů  z rodu Phyllobius, u nichž rýha chybí. Živí se rostlinnými pletivy.

Lišaj borový (Sphinx pinastri) - více foto - výskyt v Krkonoších: žije všude v lesích, pro své krycí zbarvení bývá snadno přehlížen. Doba výskytu: obyčejně vytváří jednu generaci, která létá od května do července. Prostředí: obývá smíšené a jehličnaté lesy, objevuje se i v parcích a zahradách s živnou rostlinou. Biologie: motýl je celý šedý s úzkými křídly, která nesou skoro černou kresbu v podobě krátkých proužků. Zbarvení křídel je vekmi proměnlivé. Místy, v oblastech s velkým znečištěním ovzduší, se častěji objevily tmavé formy, což je přičítáno tzv. industriálnímu melanismu. Zadeček je, až na střední hřbetní pás, příčně černobíle pruhovaný. V rozpětí dosahuje velikost 65-90 mm. Motýli sedí přes den na kmenech stromů, aktivují až za soumraku, kdy navštěvují silně medující rostliny, jako jsou mydlice, silenky, zimolez apod. Housenky jsou zelené s rezavohnědým hřbetním pruhem a bílými skvrnkami na bocích. Živí se borovicí, na horách smrkem a modřínem, v hřebenové tundře snad i klečí. Kuklí se v zemi v komůrce, kukla přezimuje.

Lišaj svízelový (Hyles gallii) - popis - výskyt v Krkonoších: hojnější v podhůří, vyvíjí se však i v lesním stupni, létá také na hřebenech. Doba výskytu: dospělce nalezneme od května do června a pak v částečné druhé generaci v srpnu a září. Prostředí: louky, lesní okraje, meze, paseky i úhory, zejména teplejší polohy, kde rostou jeho živné rostliny.Biologie: robustní motýl s úzkými křídly o rozpětí 56-71 mm, která prozrazují vynikajícího letce. Lišaj svízelový létá za soumraku a v noci, zastihneme ho však i za dne, jak přilétá k silenkám, svlačcům a dalším medujícím rostlinám. Černošedé housenky s bílými okrouhlými skvrnami a červeným ostnem požírají zejména svízel, ale také netýkavku a na horách vrbku úzkolistou. Přes den se zdržují mimo živnou rostlinu, výjimkou je nevlídné počasí. Kuklí se v mechu nebo v půdě, kukla přezimuje. Poznámka: podobným druhem je lišaj pryšcový (Hyles euphorbiae)Ohrožení: v Červeném seznamu ohrožených druhů ČR je zařazený mezi zranitelné.

Lišaj svlačcový (Agrius convolvuli) - výskyt v Krkonoších: po celém území je poměrně hojný, vystupuje na hřebeny. Doba výskytu: migranti přilétají v květnu a červnu, místní populace létají od srpna do začátku října. Prostředí: při svém putování vyhledává spíše teplejší lokality, výslunné meze a stráně, stepi, nalezneme ho však na celé řadě dalších míst.Biologie: zbarvení křídel a těla je nenápadně šedé s tmavší kresbou. Na zadečku má šedý pruh na hřbetní straně a růžové a černé pruhy na bocích. Rozpětí tohoto velkého motýla se pohybuje od 84 do 115 mm. Motýli jsou vynikající a vytrvalí letci, kteří cestují ze Středomoří až do Skandinávie a na Island. Nektar z květů sají za letu na místě, rychlý pohyb křídel je doprovázen hlubokým bzučením. Housenky se živí svlačcem rolnímopletníkem plotním, event. i šťovíkem, locikou a netýkavkou. Jedinci, kteří se u nás vylíhnou se zčásti vracejí na jih, pokud to neudělají, hynou v důsledku nízkých teplot, stejně jako nevylíhlé kukly. Ty poznáme podle volné, dospodu otočené pochvy na sosák. Poznámka: podobným druhem je lišaj šeříkový (Sphinx ligustri) - housenka,  který má ale spodní křídla růžová s černavými pruhy.  

Lišaj vrbkový (Deilephila elpenor) - více foto - video - výskyt v Krkonoších: v podhůří a lesním stupni relativně častý, zalétá do hřebenové tundry. Doba výskytu: létá od května do července, částečná druhá generace (v horách chybí) od srpna do října. Prostředí: osídluje lesní okraje, paseky, příbřežní nivy, parky a zahrady, sleduje výskyt živných rostlin.Biologie: růžově zbarvený druh se srpovitě ukončenými křídly. Zadní křídla jsou živěji červená, u kořene mají rozsáhlou černou skvrnu. Také tělo a zadeček nese žlutozelenou kresbu v podobě pruhů. Rozpětí křídel dosahuje 50-64 mm. Motýli jsou aktivní po setmění a v noci. Samička klade vajíčka jednotlivě na vrbovky, v horách hlavně na vrbku úzkolistou. Hnědé nebo vzácně i zelené housenky se mohou vyvíjet i na netýkavce, svízeli, rdesnu, šťovíku, ale i pěstovaných rostlinách jako např. fuchsii, vinné révě či loubinci. Ve dne slézají k zemi, potravu přijímají převážně v noci. Na hřbetě a bocích mají tmavé mramorování a na posledním hrudním a 1. a 2. článku zadečku oční skvrny.  Při vyrušení zatáhnou malou hlavu do hrudních článků, první zadečkové články se zvětší a s nimi i výstražná oční kresba. Přitom ještě vztyčí přední část těla, takže připomínají hada. Ke kuklení dochází ve stařině nebo jen na zemi v řídkém zámotku, kukla je béžově hnědá a přezimuje. Poznámka: podobným druhem je lišaj kyprejový (Deilephila porcellus). Liší se velikostí (rozpětí křídel 44-50 mm) a kresbou v křídlech. Ohrožení: zdá se, že oba lišajové jsou na mírném ústupu. 

Zdroj: Jan Vaněk, Jiří Flousek, Jan Materna; Správa KRNAP, Atlas krkonošské fauny, Nakladatelství Karmášek, České Budějovice (2011), ISBN: 978-80-87101-31-5;

 
© vejacv.albums.cz - vytvořte si také své webové stránky zdarma