U čtyř pánů - rozcestí cest na Labské louce. Název připomíná hranice čtyř polesí a dobu hraničních majetkových sporů mezi jejich majiteli. Druhý název - Český pahorek je ze starých pramenů. Podle pověsti tu zmrzlo 14 českých pobělohorských emigrantů na cestě ze Slezska.
Úpice - mapa - město Úpice – centrum Jestřebích hor - leží v údolí řeky Úpy v Krkonošském podhůří; viz také článek Dřevěnka - úpický klenot (Michaela Dědková, časopis K+JH, 4/2015); fotografie k článku.
Úpice - mapa - město Úpice – centrum Jestřebích hor - leží v údolí řeky Úpy v Krkonošském podhůří; viz také článek Dřevěnka - úpický klenot (Michaela Dědková, časopis K+JH, 4/2015); fotografie k článku.
Úpská jáma - severní část Obřího dolu mezi Sněžkou a Studniční horou. Tento ledovcový kar je ze tří stran ohraničen skalnatými srázy s vodopády Úpy, která pramení v Úpském rašeliništi. Úpská jáma je rezervace se vzácnou vysokohorskou flórou veřejnosti nepřístupná.
Úpské rašeliniště - nejrozlehlejší vrcholové rašeliniště severně od Studniční hory ve výšce 1400 - 1425 m. Pramení zde Úpa a Bílé Labe, oblast je nejpřísněji chráněnou 1. zónou parku. I v létě tu panuje severské klima, roste zde odolná kleč, traviny, mechy a vzácná vysokohorská květena.
Uran, fluorit a baryt - při okrajích masivu krkonošsko-jizerské žuly se vyskytují i ložiska wolframových rud (minerál scheelit v Obřím dole; při dopadu ultrafialových paprsků fluoreskuje) a rudní žíly s výskytem uranu (Rýžoviště, Medvědín, Labská, Černý Důl, Kowary); jeho těžba skončila v 50. letech minulého století. Ve Svatém Petru a zejména v Harrachově jsou ložiska nerudních surovin - barytu, fluoritu a rudy galenitu - v Harrachově těžba ukončena v roce 1992.
V
V bažinkách - původní lesní porost (1. zóna národního parku) ve východním svahu Kozelského hřebene. Jde o pozůstatek smíšeného lesa, který je tvořen převážně bukem, smrkem a jilmem.
Valteřice - ves jihozápadně pod Sovincem, zachovalá lidová architektura Krkonoš.
Vaněk Jan, RNDr. (*27.4.1947, České Budějovice) - přírodovědec, jedna z výrazných opor ochrany přírody v Krkonoších; více viz Jan Vaněk - osudy jednoho zoologa - ochranáře; časopis Krkonoše - Jizerské hory; 8/2010.
Velká Úpa - horská osada v údolí řeky Úpy východně od Pece pod Sněžkou. Tvoří ji většinou skupiny horských chalup nebo samoty na stráních nad Úpou. V minulosti se tu lidé živili převážně pěstováním dobytka a prací v lese. Přibližně ve středu obce je pozdně barokní kostel a fara, které vznikly v Krkonoších za období vlády Josefa II. (1788 - 1791). Od roku 1972 je v provozu sedačková lanovka na Portášovy Boudy; Velká Úpa - ubytování;
Velký rybník (Wielki Staw) - jezero ledovcového původu hluboké až 28 m, ve výšce 1225 m nad mořem. Skalní stěna nad jezerem je 180 m vysoká. Ledovcová moréna složená z kamení, písku a hlíny tvoří hráz a dosahuje výše 30 metrů; viz také Ledovcová jezera;
Veselý Václav, Ing. - dlouholetý pracovník Správy KRNAP. Více v čísle 7/2011 časopisu Krkonoše - Jizerské hory, v článku Za Václavem Veselým (1937 - 2011).
Větrné proudění - bohatá členitost reliéfu Krkonoš silně ovlivňuje větrný režim, obecně však v Krkonoších převládají (severozápadní) západní až jihozápadní větry. V průběhu roku je nejsilnější větrné proudění v zimě, nejslabší bývá v létě. Největrnější místa jsou náhorní plošiny kolem Labské a Luční boudy a samotný vrchol Sněžky, kde nejsou výjimkou větry charakteru vichřic až orkánu o rychlosti přes 150 km/hod.
Violík - 1472 m vysoký skalnatý vrchol v hraničním hřebenu, výraznější při pohledu z polské strany (Labski Szczyt). Jeho jméno je spojováno s výskytem řasy na kamenech, která po dešti voní jako fialky. Tato řasa zde však neroste.
Vítkovice - horská obec kolem Jizerky a při Rezku s rozptýlenými osadami a samotami. Původně byly ve středu Vítkovic sklářské hutě, které vznikly v 18. století. Zdrojem obživy obyvatel se pak stalo dřevařství a tkalcovství, dnes cestovní ruch.
Vlajkové formy dřevin - v místech převládajícího větrného proudění určitého směru je kůra kmenů a větví na návětrné straně nepřetržitě vysušována a zraňována obrusem od krystalků ledu, sněhu a zrnek písku, unášených větrem. Růstové pupeny se proto tvoří jen na závětrné straně kmene a koruna se často formuje do protáhlého vlajkového tvaru. Vzniká zejména u smrků rostoucích na návětrných svazích a hranách v okolí horní hranice lesa.
Vlašské Boudy (Valšovky) - mapka - turistická trasa - nacházejí se v sedle pod Vlašským vrchem a rozsochou Světlé hory. Je zde rozcestník turistických cest a zajímavá horská farma D. Sosny, kde vyrábějí mléčné výrobky z vlastních zdrojů.
Voda jako pomocník - horalé se snažili své nelehké živobytí usnadnit využitím mocné síly horských potoků a řek. Nejčastěji při těžbě a transportu dřeva z krkonošských lesů. Již od 16. století se k plavení vytěženého kusového dřeva používaly některé vodní toky (Labe, Malé Labe, Kamienna, Jizera, Jizerka a jejich větší přítoky. K řekám se dřevo dopravovalo zpočátku dřevěnými korytovými smyky, později v zimě na rohačkách. Na vybraných vodních tocích byly zbudovány klausy, které sloužily k nadržení vody a snadnější přepravě dřeva do podhůří. Plavení dřeva, smykování a stahování narohačkách (viz Toulavá kamera ČT - Výstava saní) zachycují četné dobové ilustrace a parergy na historických mapách. Také rozvoj krkonošského hornictví, hutnictví i sklářství, textilní výroba a krkonošské papírenství závisely vždy na dostatku vody. Většina známých hutí, skláren a papíren se nacházela v okolí horských řek a potoků, poskytujících jak zdroj čisté vody, nezbytné při technologických procesech, tak energii k pohonu technologických zařízení.
Voda na horských enklávách - infrastruktura krkonošských horských enkláv z éry budního hospodářství v 18. až 19. století byla rovněž od počátku závislá na dostatku kvalitní vody. Budaři ji potřebovali jak pro sebe a chovná hospodářská zvířata (skot, kozy koně, drůbež), tak k důmyslnému systému zavlažování a hnojení horských luk. Na každé bezlesé enklávě udržovali systém povrchových struh a kanálů, kterým odváděli vodu z přemokřených částí luk na sušší místa. Voda protékala i horskými boudami a sloužila při chlazení potravin. Ke hnojení travních porostů horalé používali chlévskou mrvu, kterou s vodou rozmíchali na kaši (kejdu) a pomocí vody ji povrchovými příkopy a stružkami rozplavovali po celé ploše enklávy. Systém kejdování přinesli do Krkonoš alpští kolonisté již v 16. století.
Voda na horských enklávách - infrastruktura krkonošských horských enkláv z éry budního hospodářství v 18. až 19. století byla rovněž od počátku závislá na dostatku kvalitní vody. Budaři ji potřebovali jak pro sebe a chovná hospodářská zvířata (skot, kozy koně, drůbež), tak k důmyslnému systému zavlažování a hnojení horských luk. Na každé bezlesé enklávě udržovali systém povrchových struh a kanálů, kterým odváděli vodu z přemokřených částí luk na sušší místa. Voda protékala i horskými boudami a sloužila při chlazení potravin. Ke hnojení travních porostů horalé používali chlévskou mrvu, kterou s vodou rozmíchali na kaši (kejdu) a pomocí vody ji povrchovými příkopy a stružkami rozplavovali po celé ploše enklávy. Systém kejdování přinesli do Krkonoš alpští kolonisté již v 16. století.
Vodopády - v Krkonoších se nachází přes dvě desítky vodopádů, vznikajících buď na hranách a strmých srázech ledovcových karů nebo v místech, kde je kontakt různě tvrdých hornin. Do první skupiny patří Pančavský vodopád a Labský vodopád (výška 140 m a 45 m), Horní Úpský vodopád (120 m), na polské straně pak Kaskady Lomniczki (150 m). Pudlavský vodopád (90 m), vodopád Dvorského potoka (asi 40 m). V místech kontaktu různě tvrdých hornin vznikl Huťský vodopád, vodopády na Jelením potoce, kaskády na Kotelském a Klínovém potoce a v Labské soutěsce. Vznik dalších byl podmíněn tektonickými poměry (vodopády a kaskády na Bílém Labi, Kamenici nebo Mumlavský vodopád); viz také Krkonošské vodopády - nedoceněné unikáty české přírody
Vosecká bouda - známý cíl turistických cest v západní části Krkonoš. Původně to byl zřejmě příbytek pro pracující v lese pojmenovaný podle louky. Říkalo se jí také Nová česká nebo Františkánská bouda. Později byla přeměněna na ubytovnu a rozšířena.
Vrbatova bouda - foto - významný výletní cíl a křižovatka turistických cest na hřebenu Zlatého návrší. Pojmenována je podle Václava Vrbaty, který nedaleko zahynul. Byla otevřena roku 1964. Končí zde Masarykova horská silnice (začíná v Hrabačově) vybudovaná ze strategických důvodů před 2. světovou válkou.